Vzpomínka na vzpomínky

Ivo Pujman - 13.3.2017
 

Jak se tak posouváme v čase, roste nám ponejvíce mimo pár pochybných zkušeností především objem našich vzpomínek. Je přitom zákonité, že nejdříve přebíráme do svých dětských také různé drobné a zlomkovité vzpomínky rodičů, které ale v určitém věku převedeme opovržlivě do kategorie báchorek. Nevím, jak kdo, ale já si dnes tak trochu "trhám vlasy", proč jsem byl tak nevšímavý, a rodiče jsem více nevyzpovídával, když dnes, kdy jsem doklopýtal do určitého období svého života, mi rodiče již odešli. Zvláště když si občas marně připomínám některá jejich vyprávění, protože i u mne hlodá ten "zlý němec Alzheimer". Přitom jsem vlastně vděčný právě jejich leteckému vzpomínání, které mne přivedlo k zájmu o letectví a českou leteckou historii, protože oba byli maličko jeho součástí. Jejich příběhy a vzpomínky nevydají na knížku, nebo rozsáhlejší "odborný historický článek". Ale dnes už vím, že když zmizí, kousek historie bude také s nimi nenávratně pryč. Třeba i Vy máte sami podobné útržky vzpomínek, kamínky mozaiky, které všichni nakonec vnímáme jako důležité kousky nás všech, a které když se "zakutálí" někam mimo, náš obrázek o světě kolem nás už nikdy nebude úplný. A tak jsem je dal pro jistotu na papír, a zkusím se o ně podělit i s Vámi.

Začnu mým otcem. Ten jako kluk vyrůstal za války ve Vokovicích, kousek od Ruzyňského letiště. Tátu měl celou válku v koncentračním táboře, takže to doma s matkou a bratrem neměli jednoduché. Nicméně na letišti u plotu byl pečený vařený, a nebyl z místních kluků sám. Hezky to kdysi v Letectví kdosi popsal v článku Nebe plné suvenýrů nebo tak nějak. Mnohem později mi pak vyprávěl, jak je občas německý strážný pustil až k letadlům, pravda vždy někde hodně na kraji letiště a nesměli dovnitř do žádného letadla, jen ho zblízka obdivovat. Záviděl jsem mu, když si vzpomínal, že si takto mohl prohlédnout Heinkela 111, Junkers 52 a Štuku Ju-87. A že byla válka a letadla to byla německá, tudíž nepřátelská? Nu, takhle to tenkrát ti kluci za plotem ještě moc nevnímali.

S druhou, značně zajímavou vzpomínkou se vytasil kdysi, když jsme spolu diskutovali o německých raketách za války. Vzpomínal, že na konci války, někde v těsné blízkosti nádraží Veleslavín, bývala maličká firma na výrobu různých, i leteckých přístrojů. A měla mimo jiné jako vybavení velkou "zimní" komoru, kde se zkoušely vyrobené přístroje na funkčnost ve velkých mrazech. Firma to byla vlastně německá, ale měla české zaměstnance, kteří museli do oné zimní komory s přístroji chodit, seřídit je a vyzkoušet funkčnost, protože němečtí zaměstnanci tam nechtěli. Ke konci války se tam začaly kompletovat také speciální barografy a výškoměry s elektrickým převodem na maličký servomotůrek, které byly určeny údajně pro raketu A4, neboli V-2. Tyto přístroje byly důležitou součástí řídícího systému rakety, které vlastně dávaly pokyn podle dosažené výšky ke změně dráhy či k vypnutí motoru, po předchozím pozemním nastavení. Byly to poměrně choulostivé přístroje a Němci je před definitivním zabudováním do V-2 dost důkladně zkoušeli. Přesto se v hospodách ve Vokovicích po válce objevilo mnoho "hrdinů", kteří se vytahovali, jak  sabotovali jejich výrobu a protože s nimi nikdo z Němců do zimní komory nechodil, právě tam s nimi při testech "praštili o zem", nebo "seřídili je špatně", atd. Nicméně to nejzajímavější na celé historii bylo, že hned 5. či 6.května 1945 byla celá malá fabrička obsazena rusky mluvícími vojáky v černých, či tmavých uniformách, kteří celou továrničku bránili před německými vojáky v jejich snaze ji v květnových bojích obsadit, či zničit. Pokusy Němců ostatně údajně nebyly nijak důrazné, a tak záhadní vojáci továrničku uhájili až do okamžiku, kdy jedny z prvních ruských tanků. které se dostaly do Prahy od Ruzyně, dorazily do Veleslavína. Ty totiž nepokračovaly dál do města, ale ihned se postavily kolem fabričky jak vozová hradba. Po válce si pak Rudá armáda celou fabričku rozmontovala a s veškerým vybavením, přístroji, polotovary, a údajně i se zimní komorou odvezla do Ruska jako válečnou kořist. Jako tehdy dvanáctiletý kluk to měl můj táta jak se říká "z první ruky", neboť bydlel jen o pár ulic vedle.

Ještě jednu válečnou vzpomínku táty nosím ve své  paměti. V jedné části Šáreckého údolí na konci války byl sestřelen americký Mustang, který tudy prolétával v nízkém letu ve snaze se nepozorovaně přiblížit k samotnému Ruzyňskému letišti. Pilot ovšem netušil, že v údolí má své sídlo německá výcviková jednotka protileteckých kulometů a dvacetimilimetrových čtyřkanónů, známého a obávaného flaku, a že tam probíhají ostré cvičné střelby. Vletěl jim chudák přímo do rány. Na vrak Mustangu se pak můj otec chodil dívat, údajně i později po válce, a spolu s ostatními kluky si z něj brali "suvenýry".

Další vzpomínkou se dostávám do těsně poválečného období. Po osvobození byla celá oblast letiště Ruzyně obsazena Rudou armádou jako vojenský prostor. Ruští strážní byli kupodivu "ostřejší", než ti němečtí, a tak se na letiště kluci dostávali jen velmi sporadicky.  Přitom ruští strážní hlídali i ty části letiště, kde stála odstavená, často jen minimálně poškozená či  i plně funkční německá válečná letadla. Mimo jiné i u silnice na Slaný, kde byla tehdy stará alej vysokých a košatých stromů. Pod nimi byla perfektně zamaskovaná minimálně desítka úplně nových nočních stíhacích Bf-110G, které měly v přídi radary nikoli se známými stromečky, ale pod plastikovým aerodynamickým krytem. Na konci války si jich spojenečtí piloti vůbec nevšimli, takže bez podstatných poškození přečkaly "stodesítky" ukončení bojů a pak jen stály a čekaly na svůj další osud. Ten přišel záhy poté, co se z Ruzyně ruská armáda stáhla a předala ji v létě 1945 nové armádě - československé. Během maximálně 14ti dnů byla z prakticky plně funkčních strojů jen hromada rozmláceného šrotu, kterou "bojechtiví"  Češi ve velkém ničili jen pro radost z ničení, přičemž čeští vojenští strážní je ještě povzbuzovali. Vždyť to bylo německé! Táta později s hořkostí vzpomínal, jak jeden takový hrdina ho hnal s krumpáčem v ruce, když se ho jen zeptal, proč s tím krumpáčem vlastně udělal tolik děr do kabin a trupů stojících letadel, když "mu to letadlo přece nic neudělalo"?

Po válce táta vystudoval obchodní akademii a pak v 50. letech podlehl náborářům do armády, a stal se vojákem z povolání. K milovanému letectvu se nedostal pro oční vadu, tak se z něj stal dělostřelec - protiletadlovec. A k této etapě jeho života se váže ještě jedna vzpomínka. Otec totiž patřil k důstojníkům, kteří veleli baterii největších našich protiletadlových děl, 130mm protiletadlovým kanónům KS-30, z nichž jedno dodnes vévodí expozici Vojenského muzea ve Kbelích . Tyto kanóny měly tehdy palposty i v okolí Ruzyňského letiště jako součást protiletecké obrany Prahy. Těžké kanóny dostaly kromě starých ruských pásových tahačů AT-T podle vzpomínek mého otce na zkoušku i nějaké nové tahače, které vyrobila v pár kusech továrna Tatra. Nevím o nich nic více, snad mi to někdo upřesní.  Nicméně to byly poměrně výkonné stroje, což se kuriózně prokázalo v okamžiku, kdy Rusové začali prověřovat možnosti Ruzyně jako letiště schopného přijmout a odbavit nové dopravní Tu-104. V té době ještě ČSA své Tu-104 neměly. Součástí zkoušek byly pochopitelně i zkušební přistání a starty několika Tu-104 v Ruzyni. Jednoho dne to ruský pilot poněkud nezvládl a dráhu přejel, vjel do nezpevněné travnaté části a hluboko se zabořil do měkké půdy, prakticky až po osy kol. Debaty ruzyňského pozemního personálu, jak dostat nové tučko na pevnou ranvej ukončil sám ruský pilot žádostí, aby ho raději z té louky vytáhli.  Můj otec u toho byl a jako velitel u své baterie nabídl možnost zkusit to s novými tahači od protiletadlových děl. Ruský zkušební pilot to schválil, a tak byly tři tahače zapřažené každý za jednu podvozkovou nohu ocelovými lany, a skutečně se jim podařilo s menšími problémy letoun vytáhnout zpět na ranvej, aniž by podvozek "tučka" ulomily, nebo jinak poškodily. Táta se i po letech smál, když komentoval následnou činnost ruského pilota - s dřevěnou tyčí pravděpodobně od koštěte nahrubo oklepával z podvozku největší kusy hlíny a drnů, aby vzápětí nastoupil zpět do letadla, v klidu odstartoval, zatáhl hlínou zašpiněný podvozek a zamířil zpět do Moskvy.

Tátu jsem v uniformě ještě zažil, byť jen jako hodně malý. Ale mámu už ne, i když ta kupodivu měla s čs. vojenským letectvem mnohem větší propojení, než otec. Dostala se k letectvu jako jedno z "děvčat generála Hanuše" už v roce 1953. Pro ty, kterým to nic neříká, v 50.letech velel čs. vojenskému letectvu generál Hanuš, a prosazoval, aby v letectvu sloužily i ženy. Díky němu vznikla známá škola v Žamberku, a do této školy do historicky prvého ročníku nastoupila i moje matka. Pravda, po letech na to vzpomínala s nevolí, protože jí náboráři pořádně podvedli. Ve svých 17ti letech dokončila právě učňák ve Staré Roli jako malířka porcelánu a byla doporučena na další uměleckou školu. Malovat teda uměla, to musím potvrdit, ještě po letech, ve svých více jak 80ti letech malovala a tvořila drobné plastiky, kterými obdarovávala  celé příbuzenstvo, a nebyly to žádné kýče. Ve svých 17ti letech už také skákala padákem (!) a tak se octla v hledáčku náborářů. Ti jí slibovali, že i na vojně bude studovat "vysokou vojenskou uměleckou školu"(sic!), a k tomu dostane jídlo, oblečení a bydlení zdarma! Navíc argumentovali i odpovědností za obranu lidodemo státu, atd., atd. Dnes se tomu usmíváme, tehdy to byl vážně braný argument, hlavně rodiči mé matky. A tak to matka "podepsala". Když ale přijela do Žamberka, byl to pro ní šok, i když byla z učňáku zvyklá na leccos.  Ostříhali je, navlékli do kopřivových uniforem, bagančat a helem "blembáků", a hned je vyhnali na cvičák. Navrch jim veleli záklaďáci, kteří jim s gustem dávali zabrat. Plížení v uniformě příkopem plným bahna, které vytvářeli jejich "velitelé" pomocí kýblů s vodou, kliky či dlouhé běhy v plné polní za jakýkoli i vymyšlený přestupek, to bylo jen to nejmenší. Některá z děvčat tuto šikanu brzy nevydržela a měla dost psychických problémů, na které ale nikdo ohledy nebral. A tak to vyvrcholilo až téměř vzpourou, kterou velení školy muselo velmi opatrně a rychle řešit, protože se rozzlobená a většinou náboráři podvedená děvčata hotovila ke hromadnému nájezdu do Prahy na velení letectva s kolektivní stížností. Vím to, protože moje matka vzpomínala, že text stížnosti krasopisně přepisovala. Nakonec se záležitost urovnala, ale záklaďáci museli pryč, a i režim výcviku děvčat doznal dost značných změn.  Ale je zajímavé, že ve známé knížce "Děvčata v modrém", která mapuje historii žamberského učiliště a jeho absolventek, není o prvním ročníku a těchto dramatických událostech ani zmínka. Jakoby první ročník vůbec neexistoval. Mimochodem, moje matka to dost těžce nesla. V Žamberku byla ještě jednou v roce 1955, kdy v řadách absolventek prodělala přípravu a pak pochodovala na květnové přehlídce v Praze, tehdy už jako jedna z nižších velitelek nových ročníků "děvčat v modrém".  To už byla vyřazena a po absolvování důstojnické školy obdržela i svoji první důstojnickou hodnost, podporučické hvězdy, na velení PVOS na hradě Zbiroh. Následně nastoupila jako planšetistka na letišti v Českých Budějovicích.

Proto si se zájmem přečetla knihu pana Irry, kterou dostala nedlouho před svým úmrtím jako dárek,  Příběh Jižní eskadrony, o vojenském létání na letišti u Českých Budějovic. Vcelku ji kvitovala s uznáním, však je to také kus pořádné historickoletecké práce  (přes 530 tiskových stran!).  Ale jedna popisovaná událost, u které jako pamětník byla, ji jako ženskou poněkud rozčílila. Moje maminka přišla do Budějovic někdy koncem roku 1954 (asi, tady už si nebyla zcela jistá) jako podporučík pod dívčím jménem Olga Divišová a planšetistkám údajně velela. Že ve výše uvedené knížce vzpomínaná není, to se dá pochopit realitou mnoha chybějících dokladů právě z tohoto "superutajovaného" období.  Divila se ale, že nenašla žádnou zmínku o jedné události, kterou musela „velitelsky“ řešit, respektive zúčastnit se jejího "řešení". Našla jen vzpomínku citovanou na stránce 138, kde jeden z pamětníků-pilotů popisuje přítomnost ženských příslušnic letectva na letišti v ČB. Mimo jiné i tak, že údajně děvčata schválně provokovala ve spodním prádle na společných chodbách ostatní piloty. Tak tohle mojí matku pěkně nadzdvihlo. Podle jejích osobních vzpomínek tomu bylo přesně naopak.  Došlo totiž k několikanásobnému dnes bychom řekli sexuálnímu obtěžování nových „rekrutek“ na společné ubytovně především ze strany několika jednotlivých dost agresivních pilotů, takže nakonec, asi tak po dvou – třech měsících stupňujících se stížností děvčat armáda nejdříve pronajala, později údajně zakoupila či převzala do vlastnictví nějaký malý hotel přímo ve městě České Budějovice, ze kterého udělala ženskou svobodárnu a všechna děvčata se tam musela z letiště nastěhovat. Údajně to byla dost velká ostuda, kterou se snažilo velení letectva řešit co možná bez „hluku“, což se nakonec podařilo. Ta citovaná vzpomínka na straně 138, podle které se děvčata schválně producírovala ve spodním prádle po společných chodbách ubytovny, byla podle mojí matky jako přímé účastnice tehdejších událostí naprosto mimo mísu, protože v době puritánských 50.let to bylo prostě nemyslitelné. Kromě jiného to až přehnaně hlídali útvaroví členové ČSM a na svých schůzích o tom hovořili jako o nepřípustné možnosti v důsledku společného bydlení, atd. Moje matka na to vzpomínala (tehdy jí bylo 19 let) jako přímá účastnice poměrně jednoznačně.

Jinak moje maminka vzpomínala na budějovické letiště a lidi na něm velice ráda, například tam prodělala i další seskoky padákem, dokonce údajně (na tom trvala) z balónu, a dobrovolný „vývoz“ na spárce MiGu-15 včetně akrobacie, kterou k údivu pilotů přežila ve zdraví, na rozdíl od jiných svých kolegyň, které absolvovaly totéž. Nakonec ale v Budějovicích dlouho nebyla, zhruba po roce byla převelena do Klecan. Letectvo měla ráda, a tak když byla po provdání převelena do Příbrami, a tam už na ni nezbylo místo u vrtulníků "Na Balónce" a místo toho ji strčili (jak sama vzpomínala) do knihovny na velení armády na Zdaboři v Příbrami, využila druhého těhotenství a z armády odešla.

Doma s pietou uchovávala dlouhá léta modrou uniformu z 50.let s poručickými hvězdami. Až koncem 70.let se mi ji podařilo přemluvit, že ji darovala do Vojenského muzea do expozice do Kbel, a to hlavně kvůli tomu, že jsem tam v té době pracoval. Tam byla její kompletní uniforma vystavena dost dlouho, snad až do začátku 90.let minulého století, i s věnováním. Nakonec ale díky reorganizacím z kbelské expozice skoro všechny exponáty drobného charakteru (uniformy, odznaky a plakety, fotografie ve vitrínách, atd., atd.) nepochopitelně zmizely, včetně její uniformy (na rozdíl od jiných světových leteckých muzeí, kde probíhal v té době proces naprosto opačný), a jsou uloženy v depozitářích, kde z nich mají radost jen sami správci jednotlivých sbírek. Škoda.

Nicméně aspoň jediný kousek uniformy mojí matky přeci jen ve Kbelích zůstal. Ve vstupní hale do hangáru 40 je ve vitrínách podél stěn malá stálá výstavka o vývoji historie čs. vojenského letectva. A tam v jediné vitríně dokumentující 50. a 60.léta lze spatřit "baret příslušnice čs. vojenského letectva z 50.let". Je to baret mojí maminky. Kdykoli tam jdu a spatřím ho, vždy se zastavím, a připomenu si její krátkou anabázi u českého vojenského letectva.

Psal jsem na začátku, že to nebudou vzpomínky na knížku, či odborné historické pojednání. Ale pro mne jsou důležité, a snad i Vám, čtenářům těchto řádek, něco daly. Věřím, že mnoho z Vás podobné střípky vzpomínek ve své paměti také uchovává. Zkuste je, jako já, předat dál. Herci říkají - není malých rolí. Já dnes říkám - není nevýznamných vzpomínek.

Ing. Ivo Pujman

KS-30 KS-30 Dívčí letka Žamberk Dívčí letka Žamberk
- táta Žamberk máma -


comments powered by Disqus