S Caudronem do Francie

Gonzo - 4.11.2018
 

Všechno začalo úplně nenápadně v roce 2009, když jsme s Petrem Svobodou v Brně začali spřádat první plány na stavbu repliky letounu Caudron G.3 z roku 1913. Tehdy jsem Petrovi přinesl plány z francouzského leteckého muzea Le Bourget upravené do měřítka 1:10. Petr, když to uviděl, tak povídá: „No to je pěkná vrána s klenutým profilem, to bude tak na poletování nad letištěm.“ Z legrace jsem mu odpověděl: „Jaképak nad letištěm, poletím v tom až do Francie.“

Nikdo z nás si neuvědomoval, kolik práce a času to Petrovi Svobodovi dá a kolik hodin ještě strávíme nad tím, něž to v Mladé Boleslavi dokončíme. V roce 2012 na boleslavský Dobový letecký den přiletěl z francouzského letiště La Ferté-Alais historický Junkers Ju 52/3m. Jeho kapitán Jean Claude Faure byl z naší sbírky UL replik historických letadel nadšen a když se dozvěděl, že stavíme i francouzský Caudron G.3, tak mně u dobré skleničky večer povídá: „S tím pak musíš přiletět k nám do La Ferté-Alais, tam nám létá také replika toho letadla“ a já mu to samozřejmě pyšně slíbil. A běžely roky, Petr Svoboda se v Brně potýkal se zvláštnostmi konstrukce, upravoval profily, aby to „dobře letělo“. Následně jsme s podporou Petra Taxe a jeho kolegů letoun dokončovali v Mladé Boleslavi.

Mezníkem se stal první let uskutečněný v září 2017 zkušebním pilotem Petrem Handlíkem. Byl tak nadšen letovými vlastnostmi nového stroje, že hned při druhém průletu pustil řízení a zamával na nás oběma rukama nad hlavou. Potvrdila se naše zkušenost, kterou jsme měli s rádiem řízeným modelem Caudronu, a sice, že letoun vypadá velice archaicky, ale vlastnosti má jako normální letadlo. Poté jsem 8. října při slavnostním křtu, francouzského velvyslance v Praze pana Rolanda Galhargue seznámil s myšlenkou, že jestli to bude dobře létat, tak s tím dolétnu až do Francie. On ihned přislíbil pomoc, protože byl naším Caudronem doslova nadšen.

Když opadla euforie z nového letadla a slavnostního křtu, povídá mi jednou večer můj syn Petr: „Jestli to myslíš s tou cestou do Francie vážně, tak to musíme přes zimu připravit, protože zrušit to můžeme i na poslední chvíli, ale nepřipravení nepoletíme nikdy.“ Na to jsem mu odpověděl ve smyslu, že jsem v tom ještě neletěl a ani nevím, jestli to vydržím. Dohodli jsme se, že cestu přes zimu připravíme a na jaře začnu trénovat.

Petr obstaral letecké mapy Německa a Francie a začal komunikovat s letišti, na kterých jsme měli v plánu přistát. Také jsme se rozhodli, že poletí ještě Polikarpov Po-2, který poveze palivo pro doplnění Caudronu na letištích, kde není možnost plnění. Nevěděli jsme přesně, co vydržím já, motor a letadlo, proto jsme plánovali etapové lety v délce 120 až 140 km, z čehož vyšlo celkem devět přistání z Mladé Boleslavi až do La Ferté-Alais. Tam jsme nechtěli letět na žádnou leteckou show, ale chtěli jsme se tam především seznámit s rodinou Jeana Salise a pokusit se o společný let obou Caudronů G.3, jediných na evropském kontinentě.

Příprava letu, která probíhala od prosince 2017 až do samotného odletu byla hodně závislá na komunikaci s jednotlivými letišti, kterých jsme měli připraveno více než devět, protože jsme chtěli mít rezervu pro nepředvídané okolnosti. Většina letišť v Německu i ve Francii se zachovala velice přátelsky a přistání povolila a tam, kde to šlo, nabídla i benzín.

Zejména pro let nad Francií byl pro nás velkou pomocí pilot historického letounu P-40N Warhawk Robert Villanova, který byl v Mladé Boleslavi několikrát hostem Dobového leteckého dne. Jeho přítel a pilot dopravních letadel, Eric Schneider, se nás doslova ujal a s Petrem podrobně připravil průlet francouzským územím, zejména vojenskými prostory a zajistil i hangárování našich letounů a přenocování našeho týmu v hotelu.

Běžely zimní měsíce a čilá komunikace mezi Petrem a letišti a já začal přemýšlet, co a jak musím na jaře udělat, abych tu dlouhou cestu vydržel. Caudron měl nalétáno několik hodin, a tak jsem začal v březnu 2018 létat a pilně trénovat. Nejprve krátké lety pro ověření letových vlastností, ale velice rychle jsem přešel na dlouhé lety nad letištěm v délce 1,5 hodiny, pak doplnit palivo a znovu další hodinu. To vše proto, abych zjistil, jestli to půjde vydržet v otevřené gondole, kde pilot sedí sice dobře zapasovaný v koženém křesle, ale od pasu nahoru je v přímém proudu vzduchu od vrtule. A létat v tom šlo jen s tím, že po delších letech mě bolely trapézové svaly, protože proud vzduchu byl dost silný a pilot musí s tou silou bojovat v předklonu a namáhat především krční svaly. Proto jsme raději do Caudronu namontovali menší větrný štítek, který proud vzduchu trochu rozbil a bylo po starostech.

autor článku

Dál jsem pilně trénoval a létal hodiny a hodiny nad letištěm ve výšce 300 až 400 m pro ověření výdrže motoru i pilota. Mimo letiště jsem se bál, ale ne o sebe, o letadlo, které bez motoru klouže 1:2 a po nouzáku do pole by bylo nepoužitelné.

Připravovali jsme také pozemní zabezpečení v podobě automobilu s dvoučlennou posádkou vybavenou náhradními díly, stlačeným vzduchem pro startování Polikarpovu, nářadím, rezervními lany, napínáky a také olejem pro oba letecké motory.

Posádku pozemního zajištění tvořili dva zkušení „harcovníci“ Oldřich Fíla, který s náklaďákem před léty projezdil celou Evropu, a Václav Jiránek, letecký modelář a „terénní člověk“ připravený na všechno. Jak jsme později zjistili až na cestě, oba si pro jistotu s sebou vzali lahvičku dobrého destilátu.

Přibližoval se den odletu, který byl závislý na tom, aby nad střední Evropou byla tlaková výše a také aby protivítr byl co nejmenší. Přibližoval se ale také náš Dobový letecký den a já do poslední chvíle po nocích připravoval scénáře, pozemní vojska a další věci, takže na nějaký větší spánek nebo odpočinek nebylo ani pomyšlení. Petr sledoval počasí a začal avizovat, že první možnost odletu bude už třeba den po našem leteckém dnu. A stalo se.

Večer po Dobovém leteckém dnu jsme si dali na hangár párty pivo a oddechli si, že vše dobře dopadlo a Petr povídá: „Moc se nenamaž, zítra asi odpoledne poletíme, počasí vypadá slibně...“

Ráno, v neděli 17. června, jsme se trochu vyspali a pak hurá na letiště, rozloučit se s našimi zahraničními kamarády piloty před jejich odletem a pak jsme začali skládat připravené věci do auta, které pojede po zemi. První let jsme pro jistotu naplánovali ještě na neděli, aby nám pak na každý další den zbyly jen čtyři přelety.

První etapa, neděle 17. června Mladá Boleslav – Plasy

V 17:30 hod. startujeme z Mladé Boleslavi a letíme do Plasů. Je to první let našeho Caudronu mimo letiště, a tak v první hodině nespouštím oči z motorových přístrojů, jestli se nebude něco dít. Ani mi nevadí, že prolétáme dvě přeháňky. Před přistáním v Plasích je ovzduší trochu turbulentní a poprvé „vychutnávám“ rozsahy kormidel. Průměrná cestovní rychlost je 90 km/hod. Přistání po 1 hodině a 35 minutách proběhlo hladce, zajíždíme k pumpě a doplňujeme palivo. Vedoucí letového provozu Karel Mařík nás vítá a poskytuje ubytování přímo na letišti. Rád přijímá pozvání na večeři, při které se povídá hlavně o letadlech, létání a také o pořádání leteckých dnů. Na ráno si necháme udělat chleba s malým řízkem.

Druhá etapa, pondělí 18. června Plasy - Schwandorf

Vstáváme v 05:00 hod. a taháme letadla z hangáru. Startujeme v 05:55 hod. a letíme přímo do německého Schwandorfu, kde je malé travnaté letiště. V pohodě přelétáme pohraniční hory a po 1 hodině a 15 minutách přistáváme v 07:10 hod. na opuštěném letišti. Tankujeme z kanystrů, které veze Polikarpov, krátce snídáme chleba s malým řízkem a letíme dále.

Třetí etapa, pondělí 18. června Schwandorf – Dinkelsbühl

Startujeme v 08:02 hod. a letíme nad německou krajinou plnou městeček, vesniček a taky továren a větrných elektráren. Počasí je klidné, a tak se mohu poprvé kochat a opustit neustálé sledování motorových přístrojů. Caudron mi začíná dávat najevo, že je to příjemný stroj, ve kterém všechno funguje a že se snad nemám čeho bát. Přistáváme bez problémů v 9:42 hod. na travnaté ploše. V Dinkelsbühlu na nás čeká Günter Mändle a s ním skupina lidí. Nejen že nám pomáhají doplnit obě letadla a kanystry u pumpy, ale hned nabízejí kávu a pohoštění. Také se s námi fotí a prohlížejí oba naše stroje, které na jejich letišti ještě nebyly. Chtějí také vědět, kdy poletíme zpátky, aby mohli pozvat i své kamarády.

Čtvrtá etapa, pondělí 18. června Dinkelsbühl – Backnang Heiningen

Startujeme v 10:45 hod. za příjemného téměř bezvětrného počasí a pokračujeme nad německou krajinou, která se teď začíná trochu zvedat a začínají být pod námi kopečky. Letíme však ve výšce 500 m, což je bezpečně nad nimi. Krajina je posetá úzkými políčky různých tvarů a my musíme mezi nimi najít to „své políčko“, kterým je letiště Backnang. Koukám, oči si mohu vykoukat a pořád nic, až vidím, že to jedno zelené políčko má po stranách bílé proužky a začínám klesat na přistání. Co je na německých i pak na francouzských letištích velice příjemné je označení poloviny dráhy. Upozorní to pilota při startu i po přistání, kolik má ještě místa a umožní mu to například včas opakovat. Dosedáme bez potíží v 11.35 hod. po 50 minutách letu na krásně upravenou dráhu a vyjíždíme mimo. Palivo budeme doplňovat z vlastních kanystrů.

Vítá nás usměvavý chlapík Matthias Greber, který o nás věděl a byl připraven nám pomoci. Počkal až natankujeme, nabídl nám něco nealkoholického k pití a opět si povídáme o létání a letadlech. Když se ho ptám, jak velká letadla mohou na jejich letišti přistávat, tak říká, že on sám má Jak-52 a ten startuje i přistává na jejich dráze dlouhé 650 m bez problémů. Vede nás do hangáru a ukazuje své krásně udržované letadlo. Vyměňujeme si adresy a kontakty a letíme dále.

Pátá etapa, pondělí 18. června Backnang Heiningen – Haguenau

Startujeme po malém občerstvení ve 14:09 hod. místního času a letíme přímo směrem do Francie. Hraniční řekou je Rýn, který přelétáme brzy po průletu kolem velkých měst Pforzheim a Karlsruhe v bezpečné výšce 500 m. CTR Karlsruhe Baden-Baden oblétáme severně. Rýn je široký a klikatý, letíme chvíli i podél něho a já mám v Caudronu pocit, že ho nemůžu nikdy přeletět. V 15:49 hod., po 1 hodině a 40 minutách, vidíme velké město Haguenau a u něj velké letiště s travnatou i asfaltovou dráhou. Za války to bylo letiště vojenské. Vzhledem k tomu, že Caudron nemůže pojíždět po asfaltu, protože má vzadu jen dvě malé kluzné plochy, vítáme, že travnatá dráha je blíže k hangárům, přistáváme a pojíždíme mimo dráhu.

Blíží se k nám skupinka lidí a mezi nimi usměvavý Eric Schneider, který Petrovi pomohl celou francouzskou část letu zorganizovat. Protože je spousta času, nabízíme letovou ukázku Caudronu, které se ochotně ujímá Petr a také létání s Polikarpovem Po-2, ve kterém Petr vozí nejen Erika, ale i jeho kamaráda.

Voláme také do auta našim klukům z pozemního zajištění Oldovi a Vaškovi, že už sedíme ve Francii na zemi a ptáme se, kde jsou. Jsou již ve městě a přes spolehlivou navigaci trochu bojují s informacemi místních lidí, kde je vlastně letiště. Nakonec vidí létat Polikarpov a jedou přímo k letišti „po leteckém čuchu“. Po natankování obou letadel benzínem a naplnění tlakové nádoby v Po-2 stlačeným vzduchem ukládáme obě letadla do hangáru připravena na první ranní let. Erik i jeho přátelé nás zvou na pivo do letištního baru, kde povídáme o naší cestě a také o tom, jak to bude vypadat zítra na trase po čtyřech francouzských letištích.

Hotel, ve kterém spíme, je přímo u letiště, vše je zajištěno, a tak můžeme vyrazit autem do města do restaurace l´Ancienne Douane v krásném historickém centru. Neponocujeme, protože nás čeká ještě jedna celodenní etapa po Francii. Podle mapy i informací od Erica budeme prolétat v okolí, někdy i přes vojenské prostory a let bude trochu klikatý. Ve srovnání s našimi prostory je omezení ve Francii podstatně větší.

Šestá etapa, úterý 19. června Haguenau – Epinal Dogneville

Protože nevíme, co nás ten den čeká, vstáváme v 05:00 hod. a jdeme pěšky na letiště. Máme kód k brance letiště a nezamčený hangár, ze kterého v klidu vytahujeme obě letadla a chystáme je na start. Kluci z doprovodu mohou ještě v klidu spát, pak posnídat a vyrazit. My letíme první let bez snídaně, protože se v 5 hodin stejně moc jíst nedá. Nestačili jsme si včera ani nic k snídani koupit, a tak Vašek večer nabídl ze svých zásob chleba a řízek, který si pak někde po cestě sníme.

Startujeme v 06:15 hod. a vznášíme se nad krásným francouzským územím, ale také oblétáme a prolétáme vojenské prostory a hory, které pak přelétáme na nejnižším místě. Proto jsme z Haguenau neletěli přímo na Epinal, ale přes Saverne a Sarrebourg a teprve tam změnili kurz na jihozápad. V 07.45 hod. hledáme malé letiště v polích a já, přestože GPS ukazuje správně, letiště pod sebou nevidím. Vtom slyším Petra na rádiu jak říká: „Letiště je přímo pod námi, vidíš ho?“ Potvrzuji: „Ano vidím, ale mám 400 m…“ A na to Petr lakonicky: „No tak to sešroubuj a přistaň! “ Caudron udělal krásnou stoosmdesátku a hladce přistál na krásně upravené dráze v Epinal Dogneville.

Pojíždíme přímo k pumpě, kde na nás čeká Monsieur Pittet, nabízí benzín a pak hned kávu. Stačí nám vyprávět, že restauruje staré aeroplány, včetně originálu Blériotu, a sám má Piper L-4, se kterým létá. Je to kamarád Erica, od kterého věděl, že přiletíme, a proto na nás čekal. Kávu odmítáme a chystáme se znovu startovat. Naším cílem je Joinville, malé letiště v kopcích.

Sedmá etapa, úterý 19. června Epinal Dogneville – Joinville

Startujeme v 08:22 hod. a letíme přímo přes malé kopečky, až v dálce v kopci vidíme malou dráhu a v údolí pod kopcem městečko. První můj dojem je, že se tam přece nemohu trefit. Komunikujeme anglicky po rádiu, ale nikdo se neozývá. Provádíme obvyklý manévr, kdy já s Caudronem přistávám a Petr s Polikarpovem letí až do mého dosednutí vedle mě, aby z malé kamerky na vzpěře přistání nafilmoval. Pak přistává také on. Stopky nám ukazují 1 hodinu a 9 minut a čas přistání 09:31 hod.

Po přistání jedeme přímo k hangáru, kde v jeho rohu je malá pumpa a u ní stojí Antoine. Říká, že ho poslal náčelník klubu, aby nám prodal benzín a nabídl kávu a croissanty. Tankujeme a tentokrát se ke kávě a croissantům nedáváme dvakrát pobízet. Sedíme s ním v útulném leteckém klubu a povídáme si u fotografií o aktivitách a létání na jejich letišti. Kávu a croissanty chceme zaplatit, ale on se smíchem říká: „To nejde, to platí šéf letiště, kterého o to požádal Eric.“ A zase Eric, naše dobrá duše celé francouzské mise. Letiště je mírně z kopce, čehož využíváme a provádíme poměrně krátký start. Naším cílem je Troyes.

Osmá etapa, úterý 19. června Joinville – Troyes

Startujeme po jedena půlhodinové přestávce v 10:58 hod. a máme před sebou předposlední etapu v délce 58 min. Počasí nám přeje a let je téměř přímý. Město Troyes vidíme již z dálky a protože víme, kde je jejich poměrně velké letiště, nemáme z přistání obavy. Komunikujeme s věží a ta nás posílá na dráhu 35. Letiště má dráhy dvě, asfaltovou blíže k hangárům a věži a pak travnatou na vzdálenější straně. Přistáváme na travnaté dráze a zajíždíme mimo, abychom natankovali z vlastních kanystrů. Netrvá to dlouho a přijíždí velký hasičský vůz, bliká a vystupující letištní hasiči se ptají, jestli něco nepotřebujeme. Když říkáme, že ne, že budeme jen plnit Caudron, vypínají blikající světla a se zájmem si prohlížejí a fotografují naše stroje. Za chvíli je kolem nás asi patnáct lidí a vyptávají se odkud letíme a kam a fotografují se s námi. Přijíždí také řídící z věže, prohlíží si nás i letadla a říká, že to byl on, který s námi komunikoval na rádiu. Petr se ptá, jestli budeme platit přistávací poplatky a on s úsměvem říká: „Jaké poplatky, nic platit nebudete, to my bychom měli platit vám, za to, že jste sem přiletěli s takovými krásnými letadly.“ A při tom jsme si uvědomili, že na žádném letišti po celou dobu naší cesty po Německu i Francii od nás nikdo přistávací poplatky nechtěl.

Naplnili jsme Caudron z kanystrů a připravujeme se na poslední naši etapu do La Ferté-Alais. Stačíme ještě zavolat našim klukům z pozemního zajištění, že za chvilku poletíme a dozvídáme se, že oni budou v La Ferté-Alais pravděpodobně dříve než my a budou moci náš přílet nafotografovat.

Devátá etapa, úterý 19. června Troyes – La Ferté-Alais

Máme sice spoustu času, ale náš vysněný cíl je pro nás tak důležitý, že ve 12:51 hod. máváme skupince v Troyes a pojíždíme opět na travnatou dráhu 35 a startujeme. Prolétáme nad krásnou francouzskou krajinou plnou políček, vesniček, kterou podle naší trasy nehyzdí žádné továrny ani moderní haly. Krajina je rovná a můžeme se nechat unášet a kochat. Letiště v La Ferté-Alais je vidět už z dálky. Krásná široká zelená dráha na náhorní plošině a světlé hangáry vlevo od ní. Protože je krásné, klidné počasí, děláme několik průletů ve skupině, jeden ve směru příletu, druhý před hangáry a při třetím krásný rozchod. Caudron přistává jako první, kamerka z Polikarpovu ho filmuje a pak dosedá Petr s Polikarpovem. Je 14:15 hod. a my jsme po 1 hodině a 24 minutách na zemi v cíli naší letecké mise. Je to nádherný pocit splněného snu. Uletěli jsme 12 hodin a jednu minutu čistého letového času a motor, o jehož provoz jsme měli obavy, pracoval bez problémů a vzal si za celou dobu jen 1 l oleje.

Na letišti panuje čilý ruch. Venku na ploše je spousta historických letadel, u kterých se právě pohybují filmaři a fotografové. Přichází k nám Baptiste Salis, nejmladší z rodiny Salisů a jeho žena Brigitte, která s Petrem komunikovala a náš přílet na jejich soukromé letiště schvalovala. Prohlížejí si naše letadla a my je žádáme o společné foto, abychom splnili přání Petra Taxe, který nám před odletem řekl: „Beru jako důkaz, že jste tam doletěli jen fotku se Salisem.“ A tak mu to plníme a ihned posíláme MMS.

Plníme přání Baptista Salise a připravujeme náš Polikarpov na společný let s Polikarpovem ze stáje Salis. Letouny jsou velice podobné. Rozdíl jen v tom, že náš se startuje vzduchem z kabiny a ten jejich startují ručně za vrtuli. Oba Polikarpovy startují a s nimi Piper s pilotem Edmondem Salisem, bratrem Baptista a také s fotografem. Všechna tři letadla létají společně téměř půl hodiny a jak jsme později viděli, profesionální fotograf udělal v krásném a klidném podvečeru fantastické snímky.

Přichází legenda francouzského historického létání pan Jean Salis, otec Baptista a Edmonda a syn Jeana Baptista Salise, zakladatele sbírky v La Ferté-Alais. Protože mluví pouze francouzsky a já ne, tak využíváme jednoho z pánů na letišti, který mluví bezvadně německy i francouzsky, jako tlumočníka.

Pan Jean Salis obdivuje náš stroj a vyptává se na technické detaily. Když mu říkám, že náš Caudron je menší a z duralu, usmívá se a říká, že to vůbec nevadí a že ho překvapuje, jak je nádherně zpracovaný. Petr Svoboda i Petr Tax by měli velikou radost.

Pan Salis se rozhovořil o komplikovaném shánění náhradních dílů na jeho letadla, a hlavně na Po-2 a nabízí v této oblasti spolupráci. Říkám, že cílem naší cesty bylo nejen k němu doletět, ale také udělat společný let obou Caudronů. „To není problém, zítra to uskutečníme,“ zní jasná odpověď. Při tom pomalu přecházíme k jejich Caudronu. Pan Salis nám povídá o tom, že jeho otec po první světové válce koupil postupně tři Caudrony G.3, ale teď že zbyla jen tato věrná replika, poháněná československým hvězdicovým motorem Walter.

Jejich Caudron měl ještě před třemi léty nakrucování křídel, ale teď je horní křídlo předěláno a má křidélka. Upravené „uši“ horního křídla jsou však bílé, ale celý Caudron je žlutý. Ptám se pana Salise proč to je. On s úsměvem povídá: „No mně to tady sice všechno patří, ale oni si tady stejně dělají, co chtějí…“ Vidím, že to je podobné jako v naší nadaci.

Ukládáme letadla do hangáru, domlouváme se na druhý den ráno, v kolik máme přijet a odjíždíme do malé vesničky D´Huison Longueville, která je kousek od letiště. Ubytování nám zajistila Brigitte ve vilce u příjemných starších Francouzů. Po cestě se stavujeme na večeři v restauraci a necháme si přinést šampáňo na oslavu našeho letu do Francie. Při přípitku s našimi kluky z pozemního doprovodu si ale uvědomuji, že musíme také doletět tu samou cestu ještě zpět domů.

Středa 20. června V La Ferté-Alais

Vstáváme až v 08:00 hod. hodin a snídáme společně kávu, croissanty, pečivo s máslem a marmeládou a pak odjíždíme našim autem společně na letiště.

Čekáme na Roberta Villanovu, který Caudron G.3 létá kromě Baptista Salise a také na Jeana Claude Faure, se který bychom si rádi udělali fotografii a ukázali mu náš Caudron, jehož přílet jsme mu slíbili už v roce 2012.

Nastává první malá komplikace. Volá Robert Villanova, že je s dopravním letadlem neplánovaně někde v Bologni, ale že zajistil pro Caudron jiného pilota. Přijíždí starší 84letý pilot Jean-Pierre Lafille, který je ochoten společný let s naším Caudronem, který bude pilotovat Petr, udělat. Příprava „velkého“ Caudronu je jednoduchá. Přinesli kanystr s benzínem, nalili ho do letounu, pilot dost komlikovaně nasedl s podporou dvou dalších pomocníků a přišel start motoru. Bylo to stejné jako u Polikarpovu. Pomocník rukou protáčel motor tak dlouho, až si bezpečně nasál a pak po zapnutí magnet chytil motor na „první ránu“. Mezi tím Petr nastartoval náš Caudron a oba letouny začaly pojíždět na dráhu.

Start byl impozantní, ale dosažení společného průletu pro kameru a fotografy nebylo vůbec jednoduché. Pilot „velkého“ Caudronu létal trochu jinak, než bylo dohodnuto, a náš menší Caudron s Petrem na palubě musel využít výhody rychlejšího letu, aby se do dvojice dorovnal. Vše ale nakonec dobře dopadlo, a tak vysněné společné záběry na videu i pár společných fotografií zahřálo mé srdíčko dokonale. Sen a cíl naší mise byl splněn.

Konečně přijel Jean Claude Faure, náš přítel a mimo jiné kapitán historického Ju-52/3m. Vyprávíme mu o stavbě Caudronu a o našem létání v Čechách a v Mladé Boleslavi. Aby bylo povídání příjemnější, zajdeme do krásné hospůdky přímo na letišti a pokračujeme u sklenice dobrého piva.

Přichází Jean Salis a dává nám brožury o letadlech v La Ferté-Alais, kde je také historie jejich rodiny od dob jeho otce, který v první světové válce bojoval u Verdunu až po současnost. Neváháme a prosíme ho o jeho písemné věnování, které on s radostí plní.

K večeru plníme obě letadla i kanystry „po špunty“ a chystáme se na cestu zpět. Domlouváme se s Brigitte a Baptistem Salisovými, že bychom rádi přijeli na letiště v 07:30 hod. a v 08:00 hod. bychom rádi startovali. Prosíme ještě Brigitte, aby s paní v penzionu dohodla snídali již na 06:30 hod.

Večeříme ve stejné restauraci jako včera a velice brzo odjíždíme do penzionu. Objednáváme si láhev francouzského červeného vína a zveme paní domu na malý přípitek. Společnou fotografií končíme večer a jdeme na kutě.

Let zpět

První etapa, čtvrtek 21. června La Ferté-Alais – Troyes

Vstáváme v 6 hodin a po snídani odjíždíme na letiště. Vrata hangáru jsou pootevřena, a tak není žádný problém obě letadla postavit kousek od startovací dráhy. Loučíme se s Brigitte a s Vaškem Jiránkem i Oldou Fílou a slibujeme, že dáme vždy vědět, když poletíme do další etapy. Já sleduji s obavou větrný pytel, který je již téměř vodorovně, ale ve směru dráhy. Při pohledu na oblohu zataženou nízkými mraky doufáme, že se postupně zvednou.

Startujeme v 08:00 hod. a za sílícího větru letíme do Troyes. Let je mírně turbulentní, ale krajina je plochá a není to ještě tak zlé. Příjemné je ale to, že letíme po větru a při rychlosti na rychloměru 90 až 95 km/h. ukazuje GPS až 120 km/h.

V Troyes přistáváme opět na travnatou dráhu 35 a opět přijíždějí hasiči. Přijíždí krásná mladá Francouzka a říká, že jí volal před deseti minutami náš přítel Eric a že nás musí vidět a pozdravit nás. Eric je prostě naše dobrá duše.

Druhá etapa, čtvrtek 21. června Troyes – Joinville

Startujeme do stále více sílícího větru a letíme do Joinville, na malé letiště v kopcích, zavířené z obou stran za stromy a já trochu bojuji při přistání, ale Caudron se chová dobře a hladce přistáváme. Letiště je ale po větru z kopce a Caudron se na volnoběh nechce zastavit. Musím proto vypnout magneta, abych nenarazil do hangáru a pumpy.

Po přistání přichází šéf letiště a také místní novináři, kteří se vyptávají na naši cestu a především na Caudron, který je jako francouzský stroj velice zajímá. Šéf letiště nám doplnil palivo a nabízí kávu a croissanty. S ohledem na blížící se frontu kávu zdvořile odmítáme, ale croissanty si bereme na cestu a rychle startujeme.

Třetí etapa, čtvrtek 21. června Joinville – Epignal Dogneville

Startujeme na Epinal Dogneville, ve vzduchu sílí turbulence a já přemýšlím, jak asi budu přistávat. Před přistáním se vítr změnil na poryvový o rychlosti 5-6 m/sec. a při přistání opět bojuji o život i o letadlo, ale dík dobré ovladatelnosti Caudronu je přistání opět hladké a ve směru dráhy. Vše se podaří, u pumpy nás opět čekají a plníme nádrže i kanystry. Jíme darované croissanty a zapíjíme vodou, ale nabízenou kávu odmítáme a startujeme, abychom ulétli frontě.

Čtvrtá etapa, čtvrtek 21. června Epignal Dogneville – Haguenau

Start je i za silného větru bezproblémový. Následně stoupáme do 500 m a postupně oblétáme a prolétáme vojenské prostory a také hory, které pak přelétáme opět na severu v nejnižším místě. Musíme se občas vyhnout větrným elektrárnám, které jsou na kopcích a právě v našem směru. Caudron letí stále stejnou rychlostí 90 km/hod., ale GPS opět ukazuje až 124 km/hod. Let je tedy časově o něco kratší, ale když se blížíme k Haguenau, cítím v kormidlech poryvy větru a letoun se trochu více v tom „mlýně“ potácí a mám trochu strach z přistání. Na zemi je silný nárazový vítr z 90 stupňů zprava o rychlosti 7 m/sec. a Caudronu se s takovým „bočákem“ vůbec nechce letět a brání se kormidlům, do kterých šlapu jak „do brambor“. Přistávám proto ne v ose dráhy, ale zešikma pod úhlem 45 stupňů. Caudron kupodivu až na zem krásně poslouchá, ale po přistání a stažení plynu jsem v gondole zbytečný. Vítr mě otočil přesně proti sobě a já mohu pojíždět jen proti němu. Naštěstí je to přímo proti benzínové pumpě a vypadá to, jako bych to udělal schválně.

Tankujeme obě letadla a dáváme je hned do hangáru připravená na další den a let přes Německo domů. Přijíždějí kluci s autem a Petr doplňuje stlačený vzduch pro start Polikarpovu.

V leteckém klubu sedíme s Ericem a jeho přáteli piloty a povídáme o létání. Eric sleduje s obavou počasí a říká, že vítr bude zítra přes celé Německo sílit a že bychom měli vyrazit co nejdříve ráno. Hotel je stejný, přímo u letiště a my po ubytování jedeme do města do stejné francouzské hospůdky jako před několika dny.

Pátá etapa, pátek 22. června Haguenau – Backnang

Z důvodu obav o počasí vstáváme již ve 04:20 hod. a jdeme skoro za tmy na letiště, kde nás čeká Eric. Kluky necháváme spát a v klidu posnídat v hotelu. Ještě za šera taháme letadla z hangáru. Východ slunce bude až v 05:15 hod. Ještě poslední rozhovor s Ericem o počasí a pak jen rozloučení a v 05:24 hod. start.

Vítr je zatím mírný, ale trochu jsem podcenil přiblížení studené fronty a oblékl se obdobně jako v předchozí dny. Výrazně se ale ochladilo a teplota, zejména ta ranní, klesla až na 10 °C. Prostě celou cestu až do Backnangu, která trvala 1 hodinu 12 minut, jsem doslova „klepal kosu“ a po přistání, když mi Petr doplňoval palivo do Caudronu, mi ani ta čtvrthodinka nestačila na zahřátí a to jsem běhal celou dobu v bundě a v rukavicích kolem letadel, ale všechno marné, už jsme zase startovali dál.

Šestá etapa, pátek 22. června Backnang – Dinkelsbühl

Startujeme v 07:15 hod. a letíme v turbulentním počasí pouhých 40 min. Přistání je trochu divoké, protože fouká z boku přes stromy a je to až na zem turbulentní. Caudron ale stále ukazuje, že je dobře postaven a zvládá i takovéto situace.

Čeká na nás starý známý Guenther Maendle i s několika dalšími piloty, tankujeme a fotíme se společně u letadel.

Sedmá etapa, pátek 22. června Dinkelsbühl – Schwandorf

Spěcháme, abychom ulétli blížící se frontě, proto startujeme v 08:30 hod. Let nad německou krajinou je docela příjemný, jen rychlost na GPS ukazuje, že jsme stále zezadu ovlivňováni silným větrem. Po 1 hodině a 13 minutách se blížíme k malému letišti Schwandorf, které je v lese. Klesáme dlouhým průsekem na dráhu, kam bezpečně dosedáme v 09:43 hod. Tankujeme z vlastních zásob a již v 10:30 hod. startujeme dál.

Osmá etapa, pátek 22. června Schwandorf – Plasy

Let ze Schwandorfu do Plasů byl pohodový. Jednak jsme už od letiště viděli naše hraniční hory a těšili jsme se, až je přeletíme a pak se stále silným větrem téměř do zad jsme měli před sebou pouhých 59 min. Šumavské kopečky jsme přelétli ve výšce 900 m a pak začali klesat a já byl rád, že se konečně trochu ohřeju. Ale nebylo to nic platné, zima mi byla pořád.

V Plasích jsme po přistání v 11:29 hod. zajeli přímo k pumpě a já po natankování běžel hned ke Kájovi Maříkovi, aby do mě nalil trochu horkého kafe. Ale stačila by mi i jen jeho teplá kancelář, abych už konečně trochu rozmrzl. Popíjím kávu se šéfem letiště a čekám na Petra, který pořád nejde a vidím, jak přes Caudron dává přehoz, protože začíná krápat. Vliv zhoršujícího se počasí byl stále silnější a silnější.

Petr přišel nahoru, krátce povídáme s Kájou Maříkem o naší letecké misi do Francie, pijeme kávu a pak honem zase do letadel, abychom tomu špatnému počasí ulétli.

Devátá etapa, pátek 22. června Plasy – Mladá Boleslav

Z Plasů startujeme po hodinové přestávce ve 12:35 hod. a letíme přes Rakovník domů. Za Rakovníkem se ale počasí zhoršuje a my musíme oblétat postupně tři přeháňky až téměř k letišti Sazená. Pak se sice počasí trochu umoudřuje, ale vítr je pořád silný a u Mladé Boleslavi vlivem blížící se fronty od severu dost nárazový. Vidíme černé mraky od České Lípy a doufáme, že to stihneme včas. Voláme na letiště a ptáme se na směr větru. Během krátké chvíle jsme dostali několik různých směrů a výstrahu, že to jsou nárazy.

Rozhodujeme se pro dráhu 23, ale silný poryvový vítr je zprava téměř 7 m/sec. Musím použít stejný způsob jako v Haguenau a tedy šikmo ke dráze a přímo doprostřed letiště. Dosedám hladce po 1 hodině a 11 minutách ve 13:46 hod. a snažím se pojíždět. Caudron se mi ale na zemi točí a vliv kormidel je minimální. Po chvíli se vítr umoudří a mohu dojet až k leteckému muzeu.

Polikarpov s Petrem na palubě přistává také a můžeme si společně potřást rukou. Let zpět z La Ferté-Alais trval s větrem v zádech 9 hodin 22 minut.

Závěr letecké mise

V průběhu celé naší mise do francouzského La Ferté-Alais a zpět jsme byli ve vzduchu celkem 21 hodin a 23 minut a za tento čas jsme bezpečně ulétli vzdálenost 2.000 km.

Náš vysněný cíl byl splněn. Setkali jsme se s celou rodinou Salisů i s dalšími známými piloty a uskutečnili jsme společné lety obou letounů Caudron G.3 a také Polikarpovů Po-2 a po cestě poznali řadu nových přátel.

Naše UL replika letounu Caudron G.3 prokázala vynikající letové i technické vlastnosti. Za celou dobu letu neměla žádnou závadu. Její stavitel Petr Svoboda by z ní měl jistě velikou radost.

Vladimír Handlík 

pozn. Gonzo : článok bol pôvodne publikovaný v časopise Aerohobby       

Vladimír Handlík / Baptiste Salis / Petr Handlík trasa letu Caudrona do La Ferté-Alais Caudron G3 autor článku Vladimír Handlík
skupina Po-2 skupina Caudron G3 a Po-2 skupina Caudron G3 a Po-2 La Ferté-Alais
Vladimír + Petr Handlík La Ferté-Alais Vladimír Handlík Petr + Vladimír Handlík
cockpit Caudrona G3 cockpit Caudrona G3


comments powered by Disqus