Příběh zbytečného balonu

Gonzo - 28.11.2016
 

photo - hodoninsky.denik.cz

Uherčice na jižní Moravě. Okolí této obce si Jiří Runkas vyhlédl pro start balonu. Horkovzdušného balonu, aby ho přenesl přes železnou oponu. Jenže na tu cestu se nikdy nevydal. Dřív, než stačil vystartovat, přišla si pro něj tajná policie.

Jiří Runkas se vyučil automechanikem, později se zabýval lodním modelářstvím, dostal se až do reprezentace. Když zjistil, že v komunistickém Československu nedokáže žít a nedostal povolení k cestě na Západ, sestrojil si s manželkou balon.

Jenže ho nafoukl jen jednou. Nedaleko od Uherčic, v opuštěném údolí Želetavky, kam není odnikud příliš vidět. Stalo se to začátkem roku 1987. Bylo to jen na zkoušku. Runkas, který žil v Moravských Budějovicích, plánoval skutečný let za svobodou až na podzim toho roku. Na anonymní udání ho však zatkla tajná policie, která při domovní prohlídce na jeho chatě našla i části balonu. Runkas byl odsouzen, ale vyvázl jen s podmínkou. Policie mu však zabavila balon i zahraniční peníze, které měl připravené před cestou.

V době, kdy s manželkou vyráběli tajně balon, měl za sebou řadu marných pokusů dostat se na Západ legálně. Jedenáct let žádal o takzvaný devizový příslib, tedy povolení získat od státní banky peníze, které byly nutné pro cestu. Pak si zkusil koupit zájezd do Švýcarska. Stálo ho to dost peněz, ale zase nedostal jiné potřebné povolení: takzvanou výjezdní doložku.

Nápad na sestrojení balonu však nebyl původně jeho. V roce 1983 uletěl podomácku zhotoveným balonem na Západ cyklistický závodník Robert Hutyra.  S celou svou rodinou i závodním kolem. O úspěšném útěku se na Západě hodně mluvilo i psalo. Z vysílání zahraničního rozhlasu se o něm dozvěděl i Runkas.

Když se rozhodl ušít si balon, zjistil, že vše je tajné. O výrobě balonů neexistovala v Československu oficiálně žádná literatura. V Technické knihovně v Brně našel třeba informace o vrtulníku, ale o balonech vůbec nic. Vše bylo záměrně staženo. Tak musel všechno zkoušet a vymýšlet sám. Nebylo to zrovna snadné.

Příběh

Kvůli utajovací mánii komunistického režimu musel vše vymýšlet prakticky od začátku. Byl zkušený modelář, vyráběl modely lodí. Tak si vyrobil model balonu vysoký přes půldruhého metru. Potřeboval vědět, jak balon sešívat. Chtěl se vyvarovat chyb. Byl totiž ze života v komunistické zemi zoufalý, když mu podruhé zamítli cestu na Západ, propadly mu peníze, které za zájezd zaplatil. Chtěl mít jistotu, že se mu úlet povede. Model později samozřejmě spálil. Jenže problém byl i s obyčejným nákupem potřebné látky. Nebude podezřelý? Co když si toho někdo všimne a začne se vyptávat? Nebo ho rovnou udá?

Nakupoval hodně látky v Brně, v obchodě jménem Řempo, všude byla fronta. Tak přemýšlel, že když mi tu látku bude prodavačka měřit, bude to trvat dlouho a všichni budou přemýšlet, na co to má. „Tak jsem řekl: Dejte mi celou roli! A bylo to,“ popisuje. Jenže to už měl za sebou dlouhé měsíce studia a bádání. Když si vše později rekapituloval, zjistil, že zjišťování informací bylo těžší než sama výroba. Ale něco přece jen věděl.

Nápad překonat železnou oponu balonem se zrodil ve východním Německu, kde se dva mladí Němci pokoušeli dostat do lepší části své rozdělené země. O nich se dozvěděl slovenský cyklistický závodník Robert Hutyra, který uletěl v roce 1983 do Rakouska s celou rodinou i se závodním kolem. Jeho útěk vzbudil pozornost, celé Hutyrově rodině přál tehdejší americký prezident Ronald Reagan. O Hutyrově útěku se z rádia dozvěděl Jiří Runkas. Nezávisle na ostatních dostal nápad přeletět oponu i právník Zdeněk Bakule z Plzně. Stejně jako Jiří Runkas byl však i on zatčen ještě před odletem.

Jenže od nápadu k sestrojení balonu vede ještě dlouhá cesta. Ani obyčejné sešívání jednotlivých dílců nebylo snadné. „Látka musela být sešita zámkovým švem jako na riflích. Bylo tam celkem tři a půl kilometru švů! Musel jsem sehnat padák kvůli padákovým šňůrám,“ vzpomínal Runkas. Problémy byly i s obyčejným košem. Ten mu vyrobil košíkář, ale Runkas jej potřeboval mít větší. A současně nemohl prozradit proč. Řekl mu, že to je na chalupu na prádlo. Ale košíkář se divil, proč je to nějak hluboké. Tak mu odpověděl, že má dlouhé ruce.

„Takový úlet balonem přes železnou oponu byl výjimečnou záležitostí, protože sestrojení balonu nebylo snadné. Každý musel počítat s tím, že na každém stupni toho procesu může být někdo, komu to bude divné a ohlásí to Státní bezpečnosti. Nebo to řekne na stranické schůzi, a pak se už jiní postarají o to, aby informaci věnovali náležitou pozornost,“ popisuje badatel Adolf Rázek.

Nakonec prozrazení neunikl ani Runkas. Vlastně dodnes pořádně neví, kdo jej tenkrát udal. Vracel se zrovna z Polska ze soutěže leteckých modelářů, když si na něj počkali na hranicích a odvezli do Brna. To ještě netušil, proč. Když zjistil, že při pečlivé domovní prohlídce na jeho chatě objevili tajní policisté součástky k balonu, bylo mu jasné, že je zle. „Přišel obhájce a řekl, že to vypadá na osm a půl roku. Tak jsem se sesul úplně,“ říká Runkas.

Peklo zažívala i jeho manželka. Ona i kamarád, který o všem věděl, byli ve vazbě na 48 hodin. Manželce hned řekli, že je všechny zavřou a děti dají do děcáku. Což by bylo to nejhorší, co by je mohlo potkat. Nakonec měl přece jen trochu štěstí. Po dvou měsících ve vazbě ho pustili a vyvázl s podmínkou.

Bylo to ke konci osmdesátých let a režim se už pomalu začínal měnit. Tajní policisté mu však zabavili nejen balon, ale i zahraniční peníze, které si připravil na cestu.

Ale hlavně ho připravili o sen, že přeletí železnou oponu a dostane se do lepšího světa.

prebrané z webu  -  sdruzenipamet.cz

photo - hodoninsky.denik.cz
photo - hodoninsky.denik.cz


comments powered by Disqus