Pokus o útěk na rogale / 1984

Gonzo - 7.3.2013
 
 

Jozef Kutra (* 8.9.1955   -  † 28.8.1984)

Josef Kutra se narodil 8. září 1955, vyučil se automechanikem a v popisovaném období bydlel v Olomouci. Byl ženatým otcem malého syna a dcery a v době pokusu o útěk pracoval jako řidič Služeb města Olomouc.[1] Se svým přítelem, autolakýrníkem Jiřím Jedličkou (narozen r. 1956), plánovali odchod na Západ, neboť oba se toužili usídlit ve Spojených státech amerických. Zvláště Jiří Jedlička neměl možnost se dostat za hranice legální cestou. Již dříve totiž dostal povolení k vycestování se zájezdem do Jugoslávie, avšak při návratu se od něj odpojil jeho švagr a zůstal v Rakousku. To stačilo státním orgánům k tomu, aby se pomstily alespoň Jiřímu Jedličkovi, jemuž po návratu zabavily cestovní pas.[2]

Jedlička s Kutrou postupně došli k názoru, že nejlepším způsobem útěku bude uletět vlastním letadlem. Rozhodli se použít tehdy ve světě sportovními letci hojně používaného Rogallova křídla (v češtině označovaného jako rogalo), poháněného spalovacím motorem a tlačnou vrtulí. Pro rogalo byl typický deltovitý tvar křídla, vyrobeného z plátna na rámu z hliníkových slitin. Pilot byl pod křídlem zavěšen, stroje tohoto typu tedy spadají do kategorie takzvaných závěsných kluzáků. Na stavbě, či spíše úpravách ultralehkého letounu, jehož základ koupili od známého, pracovali Kutra s Jedličkou společně. Potají tak vznikl stroj velmi jednoduché konstrukce, v té době zcela typické. Pod vlastní trojúhelníkové křídlo byl připevněn jednoduchý kovový rám se sedačkou pilota, benzinovým motorem a v zadní části byla uchycena tlačná vrtule. Drak s pohonnou jednotkou spočíval na stavebně i tvarově nekomplikovaném podvozku. Ten byl tříkolové koncepce, přední kolo mělo řiditelné provedení. Letoun však nebyl schopen unést dva muže, navíc nemohl zvládnout přelet do Rakouska. Na základě, který získali, tedy provedli celou řadu úprav, z nichž ta nejdůležitější spočívala v montáži dvoutaktního benzinového motoru z tehdy velmi rozšířeného východoněmeckého osobního automobilu Trabant 601. Upravili konstrukci a modifikovali pilotní sedačku, která musela unést hmotnost dvou lidí.[3] Vedle původního rogala koupili ještě jedno bez motoru a výsledný stroj představoval kombinaci prvků z obou

Oba muži se na útěk pečlivě připravovali minimálně půl roku, svůj letoun vylepšovali a zkoušeli, pilotoval jej především Josef Kutra. Podle pozdějších výpovědí létal opakovaně a motorový kluzák relativně slušně ovládal, takže v jejich případě rozhodně nelze hovořit o riskování nebo nepromyšleném hazardu se životem.[4] Samozřejmě noční start bez potřebných navigačních pomůcek a možnosti osvětlit prostor riziko výrazně zvyšovaly

K provedení útěku se odhodlali v noci z 27. na 28. srpna 1984 a dosud se jeho neúspěch bohužel nepodařilo zcela osvětlit. Kutra plánoval let v noci, což bylo mimořádně nebezpečné, současně však tma chránila osádku rogala před odhalením příslušníky Pohraniční stráže (dále jen PS). Před střelbou z automatických zbraní pohraničníků by byli v pomalém a nízko letícím stroji zcela bezbranní a pro střelce na zemi nebo na vyvýšené pozorovatelně představovali snadný cíl. Let v noci snižoval riziko odhalení a tmavá obloha by letce chránila v rozhodujících okamžicích v bezprostřední blízkosti drátěných zátarasů, na druhou stranu však přinášel mimořádně vysoké riziko. Samotný start představoval nebezpečí, protože v blízkosti hranic nebylo možné použít potřebnou zpevněnou plochu a pilot musel amatérsky sestavený stroj odlepit jen z vhodné louky. Pokud pomineme hrozbu střelby ze země, představovala další velký problém navigace ve tmě, kdy se osádka nemohla orientovat podle výrazných bodů na zemi a vůbec nejriskantnější část celého útěku znamenalo přistání. Oba letci chtěli na rakouském území využít letiště s pevnou vzletovou a přistávací dráhou, ovšem mohlo dojít k nepředvídaným okolnostem a nutnosti křehký a navíc přetížený letoun posadit do zcela neznámého terénu. Osádka by v takovém případě byla vystavena možnosti nárazu do pevné překážky, kterou nemuseli před zahájením přistávacího manévru spatřit.[5]

Jako vzletová plocha jim měl posloužit svah nedaleko komunální skládky odpadků mezi městem Mikulov a obcemi Klentnice a Bavory v okrese Břeclav.[6] Hranice Rakouska se odtud nacházela ve vzdálenosti asi osmi kilometrů. Z hlediska systému ochrany hranice se jednalo o úsek střežený 16. rotou PS z Mikulova.[7] Nedaleko místa vzletu zaparkovali automobil, vystoupili a začali montovat motorový ultralight. Sestavili letoun a rozloučili se s příbuznými, kteří je doprovázeli. Jedlička starší s druhým synem měli odjet a letci pak chtěli po chvíli startovat, přestože je Jedličkův otec přemlouval, ať počkají na svítání. Jiřího Jedličku zachránila skutečnost, že jeho bratr i otec neodjeli a naopak s obavami sledovali noční start ultralehkého letounu, přetíženého dvoučlennou osádkou.[8] Bylo kolem druhé hodiny ranní, když se Josef Kutra připoutal v sedačce a Jedlička mu podle všeho usedl na klín (i když nelze vyloučit, že seděli těsně za sebou, pozn. autora)[9], pak dvoutaktní motor zvyšoval otáčky a roztočil vrtuli. Letoun s textilním křídlem se začal rozbíhat a odlepovat od země. Pak však havaroval. Motor začal vydávat nepřirozený zvuk a stroj se náhle řítil k zemi z výšky asi pěti metrů. Co bylo příčinou neštěstí není úplně jasné. Přivolaný odborník později došel k závěru, že se zaseklo lanko plynové přípusti, které se podle vyšetřovací zprávy namotalo na náhon vrtule, Jiří Jedlička však po létech vzpomínal, že jim ve skutečnosti zřejmě praskl vrtulový list.[10] Následky havárie byly strašlivé. Jedlička byl vážně zraněn, jeho přítel Josef Kutra se však nacházel v kritickém stavu

Je otázkou, zda by měl Kutra naději přežít při okamžitém lékařském zákroku. Fakt, že mu nepomohla ani ochranná přilba, jíž si těsně před startem nasadil, ukazuje, že jeho zranění byla fatální. Hluk, způsobený leteckou katastrofou, samozřejmě slyšeli nedaleko stojící otec a syn Jedličkovi, kteří se okamžitě snažili oba zraněné najít. Pátrali po nich ve tmě a špatně přehledném terénu, který se pokoušeli nasvěcovat reflektory svého automobilu. Nakonec se jim podařilo vrak letadla objevit, Josef Kutra se ale nacházel v hlubokém bezvědomí. Vyprostili oba z trosek, co nejrychleji je naložili a vyjeli do Brna, kde je okamžitě předali na jednotku Úrazové nemocnice. Smrtelně zraněnému Josefu Kutrovi již bohužel nebylo pomoci, zemřel 28. srpna 1984 v 8 hod. ráno po marném úsilí lékařů.[11] Vzhledem ke svému stavu ani na okamžik nenabyl vědomí.[12] Pozdější pitva, provedená 30. srpna za přítomnosti soudních znalců MUDr. Jiřího Mráze, CSc. a MUDr. Jany Mudrové, prokázala, že přímou příčinou smrti byla zlomenina lebeční v kombinaci se zhmožděním mozku, zlomeninami žeber, trhlinami v plicích a trhlinou v srdečnici.[13]

Kutrův kamarád Jiří Jedlička se ze svých zranění posléze vyléčil – pravděpodobně k tomu došlo díky skutečnosti, že nejspíše seděl Kutrovi na klíně. Jedličkovi nejbližší prozíravě zamlčeli skutečný průběh nehody a oba zraněné předali lékařům s důvěryhodným vysvětlením, že se stali obětí dopravní nehody. Do nemocnice tak byli přijati jako oběti bezohledného řidiče nákladního automobilu, který do nich jako chodců najel na Olomoucké ulici v Brně a pak z místa nehody bez zastavení ujel.[14]

Vrak jejich zničeného letounu se však záhy dostal do rukou Státní bezpečnosti, která tak získala závažný důkaz pokusu o útěk. Hlídač skládky jej následujícího dne v 7 hod. objevil při obchůzce a aktivně svůj nález v 10 hod. oznámil Obvodnímu oddělení Veřejné bezpečnosti v Mikulově. Policisté, kteří na místo tragédie přijeli, našli při ohledání trosek stopy krve a navíc anglicko-český a německo-český slovník, které jim daly indicii, že získali závažné důkazy o nezdařeném pokusu o ilegální úlet do zahraničí. Nyní začali usilovat o zjištění identity neznámého letce. Policisté rozvinuli pátrání v okolních nemocnicích, kde se snažili najít zraněné oběti havárie. Poměrně záhy se jim podařilo skutečné aktéry identifikovat jako zesnulého Josefa Kutru a zraněného Jiřího Jedličku. Další vyšetřování je dovedlo k Jedličkovi staršímu a jeho stejnojmennému synovi, které začali vyslýchat jako spolupachatele trestného činu pokusu nedovolené opuštění republiky a dokonce je nejprve umístili do vyšetřovací vazby. Příbuzenská trojice se snažila uniknout vyšetřování Státní bezpečnosti tvrzením, že nešlo o snahu o emigraci, nýbrž jen nešťastný závěr pokusu o noční létání závěsného kluzáku. Jiří Jedlička nejdříve předložil verzi, že v letounu neseděl, nýbrž dával ze země pilotujícímu Josefu Kutrovi znamení a ten jej během havárie padajícím strojem zachytil.[15] Znalecký posudek odborníka na sportovní letectví pokus o logicky vypadající obhajobu vyvrátila. Podle posudku bylo příčinou tragédie namotání plynového lanka a v jeho důsledku zablokování přípusti a uzavření karburátoru, po kterém následoval strmý sestup a prudký náraz do země. V důsledku havárie se poškodilo motorové lože, rozlomila vrtule a pohonná jednotka silně udeřila Josefa Kutru do oblasti zad. Podle názoru odborníků na závěsné létání ve skutečnosti stroj musel pilotovat Jedlička, respektive ovládat hrazdu vlastního křídla, Kutra současně ovládal přípusť motoru, k manipulaci s hrazdou podle nich neměl vzhledem k muži na svém klíně prostor.[16]

V průběhu vyšetřování se Jan a Josef Jedličkovi bránili, že neměli tušení o pokusu o útěk; Jiřího s kamarádem Kutrou podle svého tvrzení odvezli na místo, odkud by se jim dobře startovalo a oba mladí muži si prý pouze chtěli zalétat v okolí. Stejně tak se Jiří Jedlička ohrazoval, že vůbec nehodlali uprchnout, ale pouze chtěli vyzkoušet vlastnosti svého letounu. Všichni tři byli stíháni vazebně, což je zvláště u otce a bratra Jiřího Jedličky ukázkou zákonnosti v období normalizace.[17]

Při hlavním líčení proti Jiřímu Jedličkovi, jeho otci a bratru před Okresním soudem v Olomouci, které se odehrálo 10. června 1985, odvolali Jedličkovi stejně jako otec a bratr zesnulého Josefa Kutry, kteří byli pochopitelně v rámci vyšetřování rovněž vyslýcháni, část svých výpovědí a prohlásili, že vyšetřovatelé v nich řadu skutečností neuvedli nebo pozměnili. Otec Josefa Kutry dokonce popisoval, že na něj vyšetřovatel Státní bezpečnosti činil nátlak skrytou hrozbou že může být rád, že ho pustí domů.[18] Jednání muselo být proto odročeno a případ byl nakonec odložen

Přestože Jiří Jedlička argumentoval, že neměl úmysl uprchnout do exilu a celý případ je výhradně tragickou leteckou nehodou, československá justice jej odsoudila k trestu odnětí svobody na dva a půl roku nepodmíněně.[19] Odvážný mladý muž by byl jistě i po propuštění obtěžován pozorností tajné policie a šikanou, naštěstí však zanedlouho přišel listopad 1989 a totalitní systém se zhroutil. To on ani jeho přítel nemohli v roce 1984 samozřejmě tušit, a tak se z něj pokusili uniknout mimořádně odvážným způsobem. Josef Kutra se tak stal jedním z posledních československých občanů, kteří obětovali život při pokusu o přechod státní hranice do demokratické části Evropy

Současně je jedním z nemnoha Čechoslováků, kteří v průběhu čtyřiceti let zahynuli při pokusu ilegálně odletět ze země na palubě vlastního podomácku vytvořeného stroje

zdroj - Ústav pro studium totalitních režimů

Ivo Pejčoch

pokus o útěk na rogale / 1984


comments powered by Disqus