Jeden letový den ... aneb další krůček k tomu býti pilotem vrtulníku

Gonzo - 14.8.2014
 

Je ráno, jaro, či podzim? Vím, či nevím? Je to skutečný příběh, či fikce? Mohlo se to stát, nebo nemohlo? To je otázkou, na kterou si musíte odpovědět sami ...

ale podle mne to bylo asi takto ...

Vstávám, nevím, co mně čeká. Začíná nová kapitola mého létání. Výcvik na profesionálního pilota vrtulníku. Nechce se mi z postele, čekají mne skoro 3 hodiny autem a pak ??? Pak to vypukne. Vylézám z vyhřátého pelechu, musím. Slíbil jsem dorazit na 10 hodinu a to musím splnit. Nemůžu přece dojet první den pozdě. Můj instruktor Standa je chodící časovaná bomba. Srší z něj energie a 5 minut mého zpoždění mu klidně může zkazit celý den. Proto se snažím. Navíc ho otravuju o víkendu a on mi vychází bez řečí vstříc, což u něj není úplně standardní, ale to zjišťuji až později.

Letím svým krásným zánovním, polosportovním vozem, Opel Astra Caravan r.v. 2000 po D1 maximální možnou bezpečnou rychlostí, kterou tento sportovní speciál umožňuje, 100 km./h, podle rozvrženého harmonogramu. Naštěstí je klid. I přes Prahu se statečně prodírám v časovém limitu a s kvílením brzd zastavuji na letišti pár minut před desátou. Chlapci z mého oblíbeného TOP GEARu by měli radost, jak jsem to zvládnul

Nikde nikdo. Standa spí???  To mi k němu nesedí. Za pár chvil pípá mobil a objevuje se stručná zpráva. 10 MIN... stručně a jasně řečeno. Jako vždy od Standy. Mám tudíž pár minut přemýšlet o tom, co bude následovat. Jsem odpočatý a svěží a netuším, že za pár hodin se budu cítit, jako bych vyložil pár vagonů uhlí. A přitom řídit vrtulník, tedy Robinson 22 je tak jemná a nenáročná činnost. Jen mi asi nedošlo, že řídit jej přesně tak, jak bude chtít Standa je opravdu těžká dřina. Standa se přiřítil. A začínáme. Vyskočí z auta a řve......“zdááár voleee. Čekáš dlouho?“ Tak říkám, „ne vole, nečekám“ a podvědomě se usmívám. Přiřítila se spousta energie a dobré nálady, jako vždy. Marně pátrám v paměti, kdy byl Standa nevrlej, nebo snad unavenej. Snad někdy, když jsme létali noc a bylo opravdu hnusně a samotné létání vyčerpávalo nejen mne jako žáka, ale i jeho, jako instruktora, ale o tom někdy jindy...

Jdeme do kanclu probrat pár věcí a prodebatovat, čím začneme. Osnova je daná, ale přeci jen pro profi výcvik nedokonalá. V podstatě jen kopie výcviku PPL. Proto se domlouváme, že se hlavně zaměříme na zdokonalení všeho, co bych již měl umět, nácvik různých kritických situací a hlavně autorotace, autorotace, autorotace. Desítky a desítky autorotací. Je chladno, vypijeme proto čajík a jdeme do hangáru pro mašinu. Robinson 22 / OK-HDS, stroj 10 let starý s náletem okolo 1400 hodin, spolehlivý a hodný. Jen trošku žravý s průměrnou spotřebou přes 35 litrů na letovou hodinu s letovou historií v Anglii a na Slovensku.

Nahazujeme a show může začít. Standa se mně ptá na spoustu záludných věcí a já většinu z nich nevím. Ostuda. Nadává, křičí a je trošku zlý. Ale nebije mně. Naštěstí. Musím se příště polepšit. Počasí je standartní, fouká mírně....zatím. Pojíždíme od hangáru a já se hlásím rádiem na věž. Zase špatně. Začínám chápat, že škola bude boj. Asi moje zvyky z mezinárodního letiště v Brně nejsou správné pro aeroklubové letiště v Čechách. Ale v pohodě. Chvílemi Standu podezřívám, že se mně snaží všemožně vykolejit z mého obvyklého klidu a zjistit, jak se chovám pod tlakem a ve stresu. To samozřejmně nemohl vědět, že už dávno ve stresu jsem, jen se chovám pořád stejně. Standa neustále mele a mele , pořád a pořád. Buď mi nadává, nebo chválí, nebo neustále vysvětluje, na co je třeba dávat pozor, co se při čem může stát, co člověk udělal špatně, co člověk udělal víceméně dobře, ale šlo by to udělat ještě líp. Neuvěřitelný příděl informací a rad ... prostě pro budoucího profi pilota neutuchající proud nesmírně cenných informací. Začínám si zvykat, že ticho v podstatě nebude.

Na začátek si dáváme nějaké visení, otáčení, přistávání. A o to jde. Jo občas se stane, když člověk letí sám, že s tím člověk třískne, až mu pomalu  cvaknou zuby, ale se Standou se mi to nestalo. Opravdu se snažím, aby to bylo jemné.  Ale pořád a  pořád mi nadává, že to musí být jemnějšíí, jemnějšíííí, jemnějšííííííí ... .Ještě dnes, po roce a půl slyším ten ton hlasu v uších a při psaní tohoto příběhu a vzpomínkách mi to kouzlí úsměv na tváři. Tak snad podvacáté přistanu, moc se mi to líbilo a říkám si v duchu pro sebe, to se mi ale povedlo. S vítězoslavným úsměvem se otáčím na Standu. Ten se zašklebí a řve neeee, to musí být jemnějšíííí ...tak ho v duchu posílám do prdele a přistávám jemněji a jemněji a jemnějiiiiii, až je Standa spokojen

Je to boj, ale chápu Standu, že se ze mne snaží vytlačit to nejlepší, co ve mně je. Vítr sílí. Jsem unaven a propocen a to máme za sebou teprve pár desítek minut. Standa pořád a pořád mele. Začíná chápat, že tímhle tempem mně do hodiny odrovná, tak končíme s poskakováním a jdeme létat okruhy. Přece jen při této činnosti má člověk víc času si odpočnout a nebýt neustále zatnut pro to, aby přistání bylo tak jemné, aby jsme neponičili travní porost, neřku-li zlomili stéblo trávy. Ale ouha, stoupám a zase špatně. Nemám správnou rychlost, srovnanej horizont, špatně zatáčím, letím rychle, letím pomalu a tak pořád dokola. Ale v pořádku, jsem ve škole a ne na dětském táboře. Postupně si zvykám a chápu, že prostě musím být ještě lepší, jak jsem. A Standa mele a mele. Dokonce už začíná i chválit ... a mne každá pochvala nesmírně potěší, protože vím, že je míněna vážně a upřímně. Žádná přetvářka tady nefunguje a tak to to mám nejradši. Je faktem, že jsem chtěl být lepší a lepší a proto jsem zvolil cestu dobrovolného týrání a tuto leteckou školu, než odlétání výcviku bez stresu a trápení v jiné, ikdyž jsem měl tu možnost.

Chtěl jsem se prostě naučit další finty a dovednosti a jít až na hranice vlastních možností a na hranice možností samotného vrtulníku. A věděl jsem, že to tady najdu. Tady to prostě umí. Standa se snaží ze mě vyždímat maximum, co ve mně je. I po 2 hodinách intenzivního drilu a stále sílícího větru vyžaduje často nemožné. Svaly ochabují, občas nějaký náraz větru rozhodí tu naši malou mašinku, benzínu ubývá a vrtulník je postupujícím časem lehčí a lehčí. Tím pádem i čím dál víc nestabilnější. A Standa nadává, většinou ... A když už mi říká, „do prdele vole, to neudržíš nebo co???“ Tak mu říkám úplně klasicky, jak my moraváci umíme ... „Ne vole, si to vem a ukaž mi to.“ Koukne na mně, neodporuje, bere řízení a hlásí „mám.“ A začíná souboj. Je lepší jako já, to určitě, ale laik koukající se na zmítající vrtulník ve větru by to nepoznal. Musím ale i přesto uznat, že byl o třídu lepší, ikdyž sám Standa, když to položil kam bylo dáno, tak smířlivě říká. “Vole sorry, vono fouká fakt už docela dost. “ Tak to balíme a letíme pomalu na základnu.

Paliva pomalu ubývá, máme tak na posledních 20 minut. Standa ví, že mně vyždímal dokonale, dal mi za ty necelé 2 a půl hodiny výcviku neskutečně mnoho. Známe se sice už docela dlouho a dost dobře, ale povídáme o nás, o rodinách, o snech,o budoucnosti. Čeká nás sice ještě mnoho společných hodin ve vrtulníku, ale já vím, že se v něm každopádně nudit nebudeme. Přistáváme. Standa po pár minutách kamarádského hovoru zase mění ton hlasu a je z něj opět přísný učitel a já se měním z kamaráda opět na poslušného žáka a snažím se naprosto přesně dělat to, co po mně vyžaduje. V podstatě od prvního okamžiku výcviku jsme si zvykli na to, že jsme, troufám si říct kamarády a přitom zároveň jsme učitel a žák, který se snaží pochytit to nejvíc, co mu učitel dává. A Standa je skvělý učitel.

Přistáváme u hangáru, tentokrát už s nějakou malou pochvalou, chladíme, vypínáme, koukáme na sebe a smějeme se. Standa říká, „tak co vole, dřina co.“ A já říkám, „jo vole, složil jsem tak vagon uhlí.“ Standa se směje a je neskutečně spokojenej. A řve „Supeeeer, to jsem chtěl, aby ses naučil makat. Čím víc budeš gumovej, tím líp, protože když budeš pak jako obchoďák lítat čerstvej, budeš hodně dobrej.“ Tak už ani nemám sílu mu odporovat, i když bych rád. Tlačíme vrtulníček do hangáru, bereme papíry a jdeme úřadovat. Vyplníme pár papírů, Standa odjíždí za rodinou a já zůstávám v krásném, mnou ještě nepoznaném městě.

Vstřebávám to, co jsem se dnes naučil, co mi celý den dal a přemýšlím, že mně posunul zase krůček dál. Přemýšlím, že mám za sebou první 2 a půl hodiny tvrdé práce a čeká mne dalších asi 33. Přemýšlím o tom, že jsem se jen za ty 2 a půl hodiny naučil strašně moc nových věcí. Přemýšlím o tom, že jsem zvolil správně. Zvolil jsem cestu více práce a dřiny, ale tím pádem i více praxe a zkušeností. A to mi přinese minimálně to, že budu zase o kousek lepším pilotem. A o to mi šlo a i dnes stále jde. Být profesionálním pilotem ať letadla, či vrtulníku je krásné, ale i nesmírně zodpovědné a zavazující. No nic, je čas jít pomale spát. Zítra nás čekají další náročné úkoly. Nacházím nějaké lůžko, dávám dobré jídlo a  pivko a jdu spokojeně a unaveně spát ...

     David Palička

R-22 / OK-HDS R-22 / OK-HDS R-22 / OK-HDS Jeden letový den
Jeden letový den


comments powered by Disqus