Jak jsem kupoval vrtulník II.

Gonzo - 29.12.2013
 

……právě přelétáváme Karpaty s pilotem Jirkou na naší cestě do Žiliny a zpět pro další Robinson, který bude brázdit české nebe

Řídící letového provozu nám povolila bez omezení do Dubnice nad Váhom, kam vezeme vrtulník R44, a proto okamžitě za hřebeny Karpat klesáme do údolí. Kopírujeme terén jako bojový vrtulník v akci. Jelikož je Jirka zvyklý na tento způsob létání z kontroly vedení ropovodů  v celé České republice je let klidný a plynulý. I když mám někdy pocit, že bych mohl sbírat šišky ze stromů, cítím se klidně a bezpečně. Ihned po proklesání se hlásíme na Dubnica info …. volací znak letiště v Dubnici nad Váhom, kde právě probíhá Mistrovství Evropy v letecké akrobacii. Po slovensky “Dubnica prevádzka”, což mi malinko nejde do huby .... lidově řečeno.

Ale jsme u sousedů a je slušné se hlásit podle místních platných pravidel. Jelikož se nám i po  několikerém volání věž nehlásí, Jirka volí let v několika metrech nad zemí až k letišti a přistání na předem určeném místě, které bylo dohodnuto telefonicky předem, aby jsme nepřekáželi. Těsně po přistání vidíme řídícího, jak příchází na věž a nonšalantně hlásí  “aj vy už ste tu?

Tak Vás vítáme, já tu chvíľu nebol.” Začínám poznávat slovenskou letištní pohodu a klid, tak rozdílnou od některých českých „upjatých a přísných“ malých i větších letišť.

Chladíme dubnickou čtyřicetčtyřku, přichází sympatický majitel a pomalu vypínáme. Je po 11. hodině dopolední a máme spoustu času. Volám do Žiliny, že jsme už na Slovensku. Potvrzuji předpokládaný polední čas na převzetí mašiny. Po domluvě odkládáme přílet na 12.30 místního času, jdeme dát v klídku kafíčko a kochat se výkony akrobatických letců.

Opět jsem překvapen srdečností a vstřícností místních organizátorů a především majitele vrtulníku, s kterým jsme přiletěli. Místo toho aby jsme museli jet autem necelou hodinku nám je nabídnut přelet vrtulníkem. Samozřejmě hlasitě a vděčně souhlasíme. Kolem poledne sedáme opět do vrtulníku a vydáváme se údolím Váhu na sever na letiště Dolný Hričov …. v mezinárodní mluvě na letiště Žilina. Krásně ukryté v údolí Váhu s jedinou mezinárodní linkou Praha – Žilina obsluhovanou turbovrtulovým letedlem ATR42 Českých aerolinií (srpen 2011). V první úvaze o dopravě na toto krásné místo jsem měl právě tuto linku. Po lehkém zapátrání na internetu jsem zjistil, že jednosměrná letenka stojí skoro 7000,- Kč, jsem tuto variantu ihned opustil. Nepochopil jsem, proč bych měl platit tyto peníze za jednosměrnou letenku, když jsem stejné peníze zaplatil nedávno za zpáteční letenku z Vídně do kyperské Larnaky s Cyprus Airways. Logika podnikání ČSA mi asi jaksi  unikla.

Robinson 44 OM-*** naskočil jako hodinky,zahříváme a s novým pilotem vyrážíme směr Žilina. Slovenská krajina je jiná jak ta česká a let údolím Váhu je opravdu krásný a okouzlující.

Po pár minutách se nám otvírá pohled na betonový  pruh letiště v Žilině, pilot komunikuje s věží a velice lehce přistáváme. Robo si moc nevěří, ale přistání jako do bavlnky bylo vynikající.

Opět mně fascinuje slovenský klid s lidmi pohybujícími se na mezinárodním letišti a absolutní absence jakékoliv kontroly. Vychován letištěm v Brně Tuřanech a neustálou kontrolou jsem stále vyveden z míry. Je ale pravdou, že brněnské letiště se vlastním úsilím a podporou Jihomoravského kraje dostalo úplně na jinou úroveň, než je letiště v Žilině. Ihned po přistání nás přichází uvítat  již bývalý spolumajitel našeho vrtulníku R22 OM-HCA.

Řešíme úřední věci, Jirka kontroluje všechny papíry a připravujeme se na odlet zpět do Dubnice. Plníme plné nádrže a při našich postavách s Jirkou jsme téměř na maximální vzletové hmotnosti malého Robinsona………

……chvíli před odletem přichází slovenští kluci se zajímavou a lákavou nabídkou. Darují naši právě naplněnou nádrž leteckého benzínu za cca 15 minut létání nad žilinským letištěm. Chtějí ještě na památku nějaké fotky a video, než se rozloučí s malým Robinsonem, na kterém zahájili svou vrtulníkářskou kariéru. Je vidět, že se s ním budou těžko loučit a při odletu mi kladou na srdce, abych tu  “JEJICH”  mašinu někde nerozbil. Pevně doufám, že se tak nestane…. Nabídka je opravdu velice velkorysá a proto okamžitě souhlasím. Máme ovšem trošku problém s pilotními kvalifikacemi a proto několik minut kombinujeme, kdo s kterým vrtulníkem poletí. Na místě jsou dva Robinsony 44, jedna R22 a ultralehký CH7 Kompress.

Na Kompress má piloťák jen Martin, takže v tom máme jasno. Tím pádem ovšem nemůže pilotovat jejich R44, protože  druhý spolumajitel OM-HCA  ještě nemá typovku na R44, takže do OM-HCB usedá Jirka. Robovi se evidentně moc nechce motat se mezi kopci s kameramanem na palubě a snaží se najít nějakou variantu, aby nemusel letět a dává k dispozici svoji R44. Bohužel ať kombinujeme, jak kombinujeme, tak je Robo postaven před hotovou věc. Máme s Robem nalétáno na vrtulníku zhruba stejně hodin a musím říct, že létá velice dobře a zodpovědně. A myslím, že bylo pro něj velmi dobré, že musel nakonec letět. Určitě mu to dodalo další zkušenosti a více sebejistoty. To jsem ještě o Robovi netušil, že létá s dopravním letadlem, takže klobouk dolů před jeho opatrností a pokorou k létání.

Já jsem to měl snazší. Mně se nikdo neptal a postavili mne před hotovou věc. ”Je to tvoje mašina , tak letíš ty.” Nemusím moc dodávat, že jsem na tom byl určitě hůř, než Robo, protože přeci jen tato R22 je malinko jinak vybavená, než na kterých jsem se učil, nikdy v životě jsem nelétal v podstatě v zahraničí a let ve skupině s dalším vrtulníkem pro mně byla velká neznámá, natož ve skupině s dalšími třemi. Takže jsme se rozesadili, usedáme do vrtulníků a startujeme. Moje R22 chytá po téměř měsíci stání na první pokus. Pan, již bývalý spolumajitel,  mi během zahřívání vysvětluje drobné odlišnosti ve vybavení, prozrazuje mi frekvenci na věž v Žilině  a já se poté plně soustředím na všechny úkony před startem. Startuji až jako poslední, proto mám dost času odposlouchat komunikaci kluků přede mnou a pochytit místní odlišnosti v radiokomunikaci. Jde mi to poměrně dost těžko, protože sluchátka PELTOR, která jsou ve vrtulníku stojí za jedno velké hnědé. Mám problém slyšet řídícího  i ostatní v éteru, hluk v mašině i se sluchátky je příliš velký a později při cestě zpět mám problém se s Jirkou dorozumět a jeho hovor s řídícími letového provozu neslyším v podstatě vůbec. Takže je mi jasné, že jednou z prvních věcí, kterou budu muset řešit, je koupě nových sluchátek. No nic. Je třeba se soustředit na let. Hlásím se řídícímu jako Oskar Mike Hotel Charlie Alfa (OM-HCA) a následuji kolegy do prostoru východně od letiště v Žilině.

Naše létání je poněkud chaotické, ale občas se nám povede nějaká formace. Robo zvládá opačnou roli TV helikoptéry také dobře. I přesto se naše kroužení kolem žilinského letiště protáhne na celou půlhodinu. Ani mi to nepřipadne. Je stále třeba kontrolovat výšku, rozestupy mezi vrtulníky a sledovat neustálé změny směru. Velmi náročné létání, ale také perfektní zkušenost a krásný zážitek. Po půlhodince přistáváme ve stejném pořadí, vypínáme. Jen Robo  vysazuje kameramana a odlétá zpět do Dubnice nad Váhom. Je čas se pomalu rozloučit a následovat Roba. Loučíme se s bývalými majiteli R22, Jirka sedá za knipl, startujeme a naposledy voláme Žilina vež. R22 OM-HCA se loučí se svojí základnou. A já se těším určitě někdy na shledanou, ale již jako OK-HDS. Což bude nová imatrikulační značka tohoto vrtulníčku. Místní kraj je velmi krásný a Žilina je navíc vstupním bodem do Malé a Velké Fatry, kde je v zimě velmi dobrá lyžovačka, takže třeba brzy ………                                                  

Přeskakujeme krátkým letem do Dubnice. Jirka ještě slíbil Robovi, že odlétá nějaké filmování s jeho R44 na právě konaném Mistrovství Evropy v akrobatickém létání a také nás ještě čeká nějaký pozdní obídek, jelikož už je 14 hodin a my jsme dnes ještě nejedli.

Po příletu opět přistáváme na předem dohodnutém místě, krátce chladíme R22 a vypínáme. Jirka je v podstatě ihned odchycen Robem a štábem s kamerou. Po krátkém shánění nějakého nástroje k amputaci dveří u Robovy  R44 se kluci dali do díla, během pár minut jsou dveře dole a jde se na věc . Ještě předtím si Jirka domlouvá s kameramanem, fotografem i pilotem snímaného letadla podrobnosti. Je třeba sladit představy štábu s realitou a možnostmi vrtulníku. Jirka je velmi zkušený pilot a tak je během chvíle jasno, jak celé filmování bude vypadat.

Kluci sedají do vrtulníku a já mám pár minut na zevlování po letišti a prohlížení akrobatických speciálů. Mezitím koukám po obloze, co tam s vrtulníkem a kamerou vytváří. Docela zajímavá podívaná. Nyní je mi líto, že mně nenapadlo vzít si kontakt a poté se na natočené video podívat. Za pár chvil Jirka přistává a jdeme na oběd. Hodiny letí a budeme rádi , když budeme na večerníček doma. Objednáváme si kuře s rýží  a nealko pivečko na Robův účet a kecáme. Já vyzvídám na Jirkovi moudra z leteckého života a on zase něco málo o mně. Oba dva nejsme  moc povídaví, když někoho neznáme delší dobu, takže se jedná o náš první delší dialog a poznávání toho druhého. Navíc jsme spolu vlastně poprvé sami, tak máme konečně chvilku se poznat. Bylo to fajn povídáni a Tonda, sám velký Jirkův nadřízený, měl pravdu. Jirka je fajn klučina, jak Tonda s oblibou říká. Jen je fakt, že já jsem asi o 20 let mladší klučina, než je Jirka klučina a to já už taky nejsem úplně nejmladší klučina. Přínáší papání, tak ustává kecání a nastává chvíle ticha. Po jídle příchází Robo a loučíme se. Dostávám pozvání, abych kdykoliv přiletěl a že se bude moc těšit. Ubytování, ani kulturní vyžití prý nebude problém a já s díky nabídku přijímám.

Zcela jistě ji využiji, protože letiště v Dubnici nad Váhom je velmi příjemné a přátelské. Navíc z Roba se vyklubal velice sympatický, přátelský a skromný chlap, kterého rád zase někdy uvidím. Sedáme do vrtulníku a startujeme. Jirka se hlásí na věž, což v podstatě jen tuším, než slyším, protože už zmíněná sluchátka mají nějaký problém. Po obědě jsme se opět  dostali na maximální vzletovou hmotnost vrtulníku doplněním pár litrů paliva. V horkém odpoledni se mu vyloženě letět nechtělo. Ale Jirka zkušeně zavelel a letělo se.

Pár minut po startu nás čekaly opět Karpaty a návrat do České republiky.

Jirka opět letí svůj styl a proto stoupáme pomalu ale jistě udolím vstříc našemu domovu. Sedím na levé sedačce a kochám se krásou krajiny Slovenska a o pár minut později i krásami České republiky . Blíží se letiště v Kunovicích a tak se Jirka opět hlásí na jejich věž. Stejný řídící okamžitě poznává Jirkův hlas a hlásí, že Albert už odešel domů. Je to zvláštní. Ale prostě to tak chodí. Pokud někdo někoho, třeba přes někoho zná, tak to v téhle velké rodině pilotů, řídících, mechaniků a dalších lidí motajících se kolem letadel, dveře, a často i srdce otvírá.

Pár dalších desítek minut  a přistáváme opět ve Skutči, abychom doplnili  palivo a pokračovali dál. Přelet by se dal zřejmě uskutečnit i bez tankování, ale neznáme konkrétní mašinu a její spotřebu a proto letíme na jistotu. Navíc po tolika hodinách ve vrtulníku je dobré se trošku projít a vyprázdnit to, co je potřeba. Dáváme si kafíčko a klábosíme. Blíží se 18. hodina a ta nás nutí opět usednout a pokračovat ještě necelou hodinku dál na západ. Musím říct, že snad poprvé v mém leteckém životě se mi už do toho stroje ani nechtělo. Přeci jen jsem byl už přes 12 hodin v pohybu a z toho kolem 5 hodin ve vrtulníku. Ale sedíme, spouštíme a pokračujeme. Brzy se dostáváme do CTR letiště v Pardubicích. Jirka hlásí naši polohu a žádá o povolení k průletu, které okamžitě dostává. Jen je nám hlášen vzlet vojenského speciálu JAK-40, který sledujeme z bezpečné vzdálenosti a obdivujeme ladnost a eleganci tohoto stroje. Vůbec by mně v tuto chvíli nenapadlo, co se stane o měsíc později v Jaroslavli s jeho větším bratrem JAK-42  a týmem hokejistů, společně se třemi našimi hokejisty na palubě…..

Záhy se nám zjevuje hora Říp a za ní už tuším letiště. Jirka se hlásí na věž jako vrtulník Robinson 22 Oskar Mike Hotel Charlie Alfa, ale nikdo již není přítomen. Je pozdě. Jen z éteru se ozývá “ahoj Jirko, co to vezeš za mašinu? Zase nějaká nová na české nebe? ” Jirka evidentně poznává hlas a říká  “Jo jo nová.” Přistáváme, chladíme a vypínáme tam,odkud jsme před deseti hodinami startovali.

Tlačíme vrtulníček do hangáru, zavíráme dveře a loučíme se. Jirka  říká, že my piloti by jsme si mohli tykat. Tak říkám ” ano mohli ”. Zažívám zase ten podobný příjemný pocit, že si mohu tykat s někým kdo je špičkovým pilotem a dobrým člověkem. A moc mně těší, že se Jirka zařadil do skupiny skvělých lidí, které jsem poznal, kteří létají tak krásné a složité stroje, kterými vrtulníky bez pochyby jsou. Byl to náročný, ale krásný den, který uzavřel jednu kapitolu mého létání a zároveň otevřel další, která bude jistě také krásná, ale jistě i náročná......

                 David Palička



comments powered by Disqus