Anthony Fokker a jeho válečná kariéra I.

Jacek Domaňski - 17.4.2014
 

V předchozím článku o prvoválečném letectví, věnovaným hlavně Manfredovi von Richthofenovi, mohli jste najít taky několik řádků o legendárním stroji – Fokker Dr. I.  Dreidecker a další konstrukce nizozemského pilota a konstruktéra letadel, Anthony Fokkera, jsou neoddělitelné spojené s historii německého prvoválečného letectví. Stoji za to, abychom Fokkera poznali blíž – nebude to ale obyčejná Fokkerova biografie, tu každý může snadno najit na webových stránkách, nebo v knihách o první světové válce.

Fokkerův úspěch, jakož to dodavatele letadel pro císařské letectví, byl výsledkem jeho opravdu nevšedního talentu týkajícího se toho, co dnes nazýváme marketingem a public relations. Letadla z Fokkerovy továrny nebyly vyrobené podle předem zadaných požadavků německého letectví. Nizozemsky konstruktér skoro vždycky dokázal přesvědčit německé velení, že jeho letadla jsou tím, co zrovna Die Fliegertruppen potřebuji, a co bude řešením všech problémů německého letectví. V tomto případě skutečně můžeme říci, že nabídka určovala poptávku.

Fokkerova kariera konstruktéra i výrobce vojenských letadel začala v roce 1912, kdy německá armáda zakoupila jeho první stroj, nazvaný Spin. Krátce potom nastupovaly další dodávky, samozřejmě ještě neozbrojených letadel.

Když pak v roce 1914 vypukla první světová válka, skoro nikdo nepředpokládal, že důsledkem války bude rychlý vývoj v oblasti leteckých konstrukci. Začátkem války používaly se skoro výhradně neozbrojené průzkumné letadla a asi všichni známe vzpomínky na průkopnické období, kdy nepřátelští piloti pozdravovali se navzájem během letu.

Během velmi krátké doby bylo povšimnuto, a to po obou stranách fronty, že pokud naše průzkumné letadla poskytuji tak vynikající informace o nepřítelovi, i nepřátelská letadla přinášejí stejné informace o našich armádách. A znamená to, že nepřátelské letadlo musíme zničit! Nastaly tak dny plné zoufale snahy sestřelit nepřátelské stroje: stříleno z pušek a revolverů, házeno šipky, granáty a občas i cihly. Konečné řešeni bylo nalezeno až s použitím kulometu – samozřejmě trvalo to nějakou dobu a bylo vyzkoušeno několika rozmanitých nápadů, kterých výsledkem bylo to, co dnes nazýváme stíhacím letadlem: jednomístní, rychlý stroj, vybaveny kulometem, střílejícím ve směru letu.

Když už se nám podařilo definovat stíhací stroj, nezbývá nic jiného než vyřešit další problém: jak účinné střílet ve směru letu? Vždyť v cestě máme vlastní vrtuli! A, jak bylo krátce potom vyzkoušeno v praxi, několik zásahů projektilu vlastního kulometu bylo úplně dostačující k tomu, aby naše letadlo proměnit v neřízený objekt rychle pohybující se směrem země. Zde bylo zapotřebí použit synchronizátor, který přerušoval palbu ve chvíli, kdy před ústí kulometné hlavně bude nacházet se vrtulový list. Bohužel, vývoj synchronizátorů zaostával za vývojem letadel, a tak, kromě několika „posunovačů“ (anglicky „pusher“ – letadlo s vrtulí v zadní části trupu), kulomety byly montovaný na různých místech, tak aby nestřílely skrze točicí se vrtule. Vzhledem k tomu, že zasekávaní se kulometu bylo v této době docela běžné (a k tomu bylo nutné během letu mít možnost výměny zásobníků), umístěni kulometu na křídle, mimo dosah pilotové ruky, nebylo tím správným řešením.

A zde jen mala odbočka tykající se prací s kulometem během letu – jak už bylo řečeno, pilot za dob první světové války musel nejen vyřešit zasekávaní kulometu ale i vyměnit prázdný zásobník. Například v takovém Nieuportu, který mel kulomet připevněný nad horním křídlem, bylo nutné pustit řídicí paku, odepnout popruhy, pak vstát, ve stoje sklopit kulomet a vyměnit zásobník, při tom držet řídicí paku mezi koleny. Takovou činnost za letu (a občas i během leteckého souboje) byl schopen zvládnout každý spojenecky stíhací pilot – v opačném případě jeho letecká kariera byla velmi krátká.

Prvním, který přišel s nápadem jak vyřešit problém spoluexistence kulometu a vrtule byl francouzsky pilot Roland Garros (ano, byl to pilot, ne tenista). Vrtule jeho letounu byla zúžena v místech ohrožených zásahem projektilů, a dodatečně byly namontovaný ocelové kliny odrazující směr střel. Takto upravena vrtule mohla vydržet par zásahů z kulometu vlastního letadla. Není to sice ideální, ale aspoň dočasné řešení to bylo. Garrosovo letadlo bylo brzo sestřeleno a ukořistěno Němci, Garrosův vynalez byl odhalen a německé velení učinilo typické válečné rozhodnutí – pokud je to úspěšné, tak zkopírovat.

A v tomto okamžiku se objevil Anthony Fokker, který prohlásil, že kopírovaní Garrosove upravené vrtule není vůbec nutné, když on, Fokker, má nejen fungující synchronizátor ale taky i ideální letadlo, ve kterém může byt namontovaný synchronizovaný kulomet. Není divu, že nikdo nechtěl řešit nějaké podrobnosti (proč synchronizovaný kulomet musí byt nainstalovaný zrovna na Fokkerově letadle?), a Fokkerova nabídka „letadlo + synchronizátor“ byla okamžitě schválena.

Fokker synchronizátor doopravdy mel. Stejně jako v případě většiny „revolučních vynálezů“, které během války nabízel Fokker německému letectví, nebyl to Fokker, který přišel s nápadem jak synchronizovat kulomet a vrtule. Autorem synchronizátoru byl Fokkerův spolupracovník, Heinrich Leubbe, který sám použil ještě starší patent Franze Schneidera z roku 1913. Můžeme zde jen naznačit, že byla to naprosto běžná praxe – však i Edison prý nebyl vynálezcem žárovky.

Ale proč nabízet armádě jen synchronizátor, když chceme prodávat i letadla? Zde máme další příklad Fokkerova marketingového genia – jediným letounem, který v tomto okamžiku mohl nabídnout Fokker, byl M5K – průměrné letadlo, nic víc než pouhá kopie francouzského Morane H. Vzhledem k tomu, že armáda bezvýhradně přijala Fokkerovou vázanou nabídku, něco modernizovaný M5K stal se prvním německým stíhacím letounem.

A pak máme tu další skvělý marketingový tah Fokkera. První, ještě předprodukční, dva kusy „Eindeckerů“ byly poslaný tehdejším nejznámějším německým pilotům – Immelmannovi a Boelckemu. Během několika zkušebních letů měli oni možnost seznámit se s letadlem a taky, co bylo nejvíc důležité, předat svoje poznámky Fokkerovi, tak aby podle nich byly už upraveny první sériové stroje. Fokker během války snažil se udržovat přátelské vztahy se špičkovými piloty, co umožnovalo mu nejen průběžné opravy sériových strojů ale taky podporovalo jeho marketingové kampaně. Jak uvidíme, skoro stejným způsobem byly zavedeny do výzbroje legendární Dreideckery.

Samozřejmě většina knih a webových stránek opakuje šířenou i samým Fokkerem legendu „Fokkera, geniálního konstruktéra synchronizátoru". V knize „Fokker, Man and the Machine”, která byla vydaná v roce 1961, najdeme třeba vzrušující příběh o tom, jak to Fokker zavázal se zkonstruovat synchronizátor, udělal to během 48 hodin nepřerušené práce, a při tom kulomet mel v rukou vůbec po prve v celém životě.  Příběh ten pak najdeme opakovaně v dalších monografiích Fokkerových letadel.

Další zajímavý a taky fiktivní příběh je obvykle spojený s oficiálním předaním prvních výrobních „Eindeckerů“ německému letectví (1 srpna 1915). Podle toho příběhu krátce po slavnostním předání letadel nad letištěm objevil se britsky bombardér. Boelcke naskočil do nového letounu, odstartoval a po krátkém pronásledování bombardér sestřelil, což údajně mělo byt prvním vzdušným vítezstvím dosaženým na Fokkerově stihačce.

Ve skutečnosti Boelcke a Immelmann obdrželi předprodukční stroje už v květnu, samozřejmě neoficiálně. První sestřel mel místo už 30. června, kdy během zkoušek Boelcke spatřil a sestřelil francouzské průzkumné letadlo (tento sestřel nebyl Boelckemu oficiálně přiznán). Pak následovaly další „neoficiální“ vítezství, a to nejen Boelckeho.

Mezi drby a skutečné pohádky můžeme taky zařadit historku, jakoby Fokker během slavnostního předání letadel byl požádán o to, aby sám předvedl svůj výrobek nad frontovou linií, a dokázal jeho vlastnosti sestřelem nepřátelského letadla. Fokker, který byl občanem neutrálního Holandska, odmítnul sestřelit spojenecké letadlo, ale v letadle nad frontovou linii vzlétnul.

Nechme ale stranou pohádky a vraťme se do skutečnosti. Období od srpna 1915 do začátku 1916 roku bylo pro spojence opravdu tragické. Počet strat narůstal a „Eindeckery“ skutečně umožnily německému letectví dosáhnout vzdušné nadvlády. Britský tisk nazval toto období „Fokker Scourge“ (Fokkerův bič), v britské sněmovně nazváno spojenecké letadla „krmivem pro Fokkery“. Hlavním problémem spojenců nebyly ale vynikající letové schopnosti Eindeckerů, chybělo jim letadlo, které by bylo vybavené účinným a synchronizovaným kulometem. Immelmann a Boelcke dosáhli v lednu 1916 počtu 8 vzdušných vítezství a byli odměněni, jako první letci, řádem Pour le Merite.

Dnes, mnoho let po první světové válce, můžeme říct, že spojenci mohou byt vděčni Fokkerovi za to, že prakticky vnutil svoje letadlo německému letectví. Pokud by namísto zastarale francouzské konstrukce, kterou využil Fokker jako zaklad Eindeckeru, synchronizovaný kulomet byl namontován na mnohem pokročilejší a modernější stroj, výsledkem mohla byt úplná zkáza spojeneckého letectví.

Úspěch „Fokkerova biče“ byl obrovský, ale krátký. Už začátkem roku 1916 nove spojenecké letadla – Nieuport 11, F.E. 2  a Airco D.H. 2 – byly schopné zlomit Fokkerovou vzdušní nadvládu, i když pořád spojencům chyběl synchronizátor.

8. dubna 1916 spojenecké letectvo obdrželo neočekávaný dárek. Fokker E. III od Flieger Abteilung 5 omylem přistál na britském letišti, zcela nepoškozený. Spojenci tak nejen získali synchronizátor, ale měli i vynikající letadlo, na kterém mohl byt namontován – Nieuporta. Nejnovější francouzské stihačce Fokker snažil se odpovědět novými Eindeckerami, které byly vybaveny dvěma, a postupně i třemi kulomety. Maximální rychlost Fokkerova letadla po takovém „tuningu“ klesla na 128 km/h, co ve srovnání se 165 km/h Nieuporta (při tom vybaveného kulometem umístěným nad horním křídlem) mohlo mít pouze jeden výsledek.

Možnosti vývoje Fokkerovy konstrukce dosáhly svého vrcholu už dávno, poslední verze (E. IV) byla nejhorší ze všech dosavadních. Žádný jiný letoun Fokker v nabídce nemel, a tak brzo místo Eindeckerů, jakož to hlavního stíhače německého letectví, převzaly jiné konstrukce, především Albatros.

Na konec ještě pár čísel: německému letectví bylo dodáno 415 Fokkerů všech verzi (E. I – E. IV), které dosáhly přes 600 sestřelů spojeneckých letadel. Poslední Eindeckery byly používané na vedlejších frontech Velké Války – v Turecku a na Balkáně – ještě v roce 1917

Konec Eindeckerů neznamenal ale konec Fokkerova příběhu, už brzo nizozemský konstruktér přijde s dalším revolučním nápadem

Jacek Domaňski 

súvisiace články :   Anthony Fokker a jeho válečná kariéra II.

Fotografie 1,3,4,5: J. Domański

Bibliografie:

H. Hegener „Fokker - the Man and His Aircraft“, 1961

E. Brannon „Fokker Eindecker in Action“, 1996

A. Imrie „Fokker Fighters of World War One“, 1988

W. Karjus „The Red Baron – Manfred von Richthofen“, 1999

Fokker Eindecker replika Anthony Fokker Fokker Eindecker replika „Prvoválečný“ letecký souboj, SIAF 2013
Fokker Eindecker replika


comments powered by Disqus
 

HELP pre senior pilotov

Recenzia
 

Výstava trosiek IL-18 / OK-NAB v Múzeu dopravy

Vážení pozostalí po obetiach leteckého nešťastia na Zlatých Pieskoch z roku 1976, vážení všetci tí, ktorí mi akokoľvek pomohli pripraviť text do knihy o nehode, dovoľte mi poslať vám poslednú pripomienku pozvánky na vernisáž výstavy trosiek z lietadla,...

Gonzo - 11.06.2021
Autori
 

 

 

Tu-154M / OM-BYR
Foto dňa
Tu-154M / OM-BYR